Pavel vyhrožuje: Kvůli Babišovým naschválům bude trpět celá země. Zbytečné strašení — zažili jsme i horší časy
Český prezident si na hudebním festivalu zahrál na proroka zkázy. Země ale nespadne do propasti jen proto, že si dva muži odmítají sednout ke stolu.
Obsah článku
Petr Pavel má nepochybně pravdu, že rozbitá komunikace mezi Hradem a Strakovkou je problém. Jenže způsob, jakým to 18. července na Colours of Ostrava servíroval veřejnosti, zavání politickým dramatem víc než státnickým varováním. Prezident v rozhovoru pro Radiožurnál prohlásil, že má nástroje, které mohou vládě „velmi znepříjemnit život“, a jako příklad vytáhl veto zákonů. Země prý může trpět, pokud spolu prezident s premiérem přestanou mluvit. Zní to hrozivě. Ale je to opravdu tak?
Strašení, které přestřeluje cíl
Rétorika utrpení celé země je laciný trik, i když ho používá hlava státu. Pavel nepopisuje hladomor, válku ani ekonomický kolaps. Popisuje situaci, kdy mu premiér nebere telefon a nechce se s ním koordinovat na zahraničních cestách. To je nepříjemné, to je institucionálně nezdravé, ale proboha, to není apokalypsa. Kdo si pamatuje květen 2017, kdy Miloš Zeman chystal past na Sobotku přímo na Hradě a celá země sledovala ponižující televizní frašku, ten ví, že české instituce unesly i mnohem brutálnější střety. Tehdy se psalo o facce demokracii, o mezinárodní ostudě, o parodii na státní správu. A stát přežil. Fungoval dál. Nikdo netrpěl víc, než musel.
Pavlovo varování proto působí přestřeleně. Ano, má legitimní výtky. Ale zabalit je do rétoriky celonárodního utrpení je totéž, co dělá každý politik, který chce vyvolat dojem, že bez něj se všechno zhroutí. A to je přesně ten druh politické fikce, kterou bychom měli umět rozpoznat bez ohledu na to, jestli ji pronáší někdo sympatický, nebo ne.
Co je za tím doopravdy
Pojďme k jádru. Spor mezi Pavlem a Babišem není vymyšlený. Ještě v únoru spolu seděli a dohodli se, že budou společně plánovat účasti na summitech i nominace velvyslanců. O pět měsíců později vláda prezidenta vyřadila z delegace na summit NATO v Ankaře. Pavel musel jít k Ústavnímu soudu, aby mu soud nařídil, že mu vláda nesmí bránit v účasti. Babiš pak prezidenta do delegace zařadil, ale sám si ponechal roli vedoucího delegace. A po summitu? Odmítl další schůzku s tím, že k ní „nevidí důvod“.
To je chronologie, která mluví jasně. Babiš záměrně odmítá koordinaci. Není to logistický problém, je to vědomá politická strategie. Premiér otevřeně říká, že vláda má „svoji politiku“ a že se nechce stát součástí Pavlovy kampaně. Ústavní právník Ondřej Preuss upozorňuje, že takové odmítání konzultací je v české historii neobvyklé, protože i za Havla, Klause a Zemana koordinace probíhala, byť se strany neshodly.
Skutečné riziko není kolaps, ale eroze
Tady je potřeba být přesný. Prezident a vláda sdílejí celou řadu pravomocí: zastupování státu navenek, sjednávání mezinárodních smluv, jmenování velvyslanců, povyšování generálů, jmenování soudců. Když spolu nekomunikují, nic z toho se nezastaví ze dne na den. Ale všechno se zpomalí. Preuss výslovně varuje, že blokace se může propsat do legislativního procesu přes prezidentské veto, do obrany i do mezinárodních závazků. Měsíční zdržení u časově citlivého zákona může být reálný problém.
Jenže „zpomalení“ a „opotřebovávání“ nejsou totéž co „utrpení celé země“. Pavel tady dělá klasickou rétorickou eskalaci: bere reálný problém a nafukuje ho do rozměrů, které mají vyvolat pocit naléhavosti. Je to průhledný manévr. Účinný, protože v jádru stojí na pravdě. Ale přehnaný, protože ignoruje fakt, že český ústavní systém má pojistky. Ústavní soud už jednou zasáhl. Summit proběhl. Oba tam byli. Stát se nezastavil.
Babišova hra je cynická, Pavlova teatrální
Buďme féroví k oběma stranám, což v tomhle případě znamená být kritický k oběma. Babiš hraje cynickou hru ignorace. Odmítá koordinaci, protože ví, že v krátkodobém horizontu mu to nic nestojí a prezidenta to frustruje. Je to politicky racionální a institucionálně nezodpovědné. Ale Pavel hraje hru teatrální. Místo aby trpělivě budoval právní a institucionální tlak, chodí na hudební festivaly a mluví o utrpení národa. Řečnická otázka se nabízí sama: komu přesně pomůže, když prezident republiky na pódiu v Ostravě vyhrožuje vetem zákonů?
Odpověď je prostá: pomůže to hlavně mediálnímu obrazu Petra Pavla jako toho, kdo bojuje za stát proti arogantní vládě. A to je legitimní politická strategie. Ale nenazývejme ji státnickým varováním. Nazývejme ji tím, čím je: politickým soubojem o narativ.
Co z toho plyne pro nás všechny
Český občan nemá důvod k panice. Má ale důvod k opatrnému znepokojení. Ne proto, že by země trpěla, ale proto, že se pomalu rozpadají koordinační mechanismy, které nikdo nevidí, dokud nechybí. Mezinárodní smlouvy, které se zdrží. Velvyslanci, kteří čekají na jmenování. Generálové, jejichž povýšení visí ve vzduchoprázdnu. Nic z toho nezpůsobí krizi přes noc. Všechno z toho ale oslabuje stát po kapkách.
Pavlovo varování má racionální jádro zabalené v přehnané rétorice. Babišovo ignorování má politickou logiku postavenou na institucionální nezodpovědnosti. A my, občané, bychom měli umět rozlišit jedno od druhého, místo abychom se nechali vtáhnout do divadla, které slouží oběma protagonistům víc než nám.
Ústavní soud má na stole kompetenční spor, jehož rozhodnutí přijde v řádu měsíců. Teprve to ukáže, kde přesně leží hranice mezi prezidentem a vládou. Do té doby platí jediné: Česko zažilo horší časy a přežilo je. Tohle přežije taky.