Dokud nezavedeme zdanění vína, EET spravedlnost nepřinese. Krutá pravda, kterou vláda nechce slyšet
Vláda právě schválila kontrolu každé utržené koruny v hospodě, ale miliardy v nezdaněném víně nechala ležet na stole.
Obsah článku
Spravedlnost, kterou nám vláda prodává spolu s EET 2.0, je politická fikce. Krásně zabalená, legislativně čistá, rétoricky vybroušená, a přesto prázdná v momentě, kdy se podíváte na jedinou řádku v zákoně o spotřebních daních. Řádku, která říká: tiché víno, sazba 0 Kč za hektolitr. Nula. Nic. Prázdno. Alena Schillerová 15. července ve Sněmovně mluvila o narovnání podmínek a boji proti šedé ekonomice. Jenže narovnání, které se vyhýbá nejkřiklavější nerovnosti v celém alkoholovém sektoru, není narovnání. Je to laciný trik.
Kontrola pro malé, výjimka pro vyvolené
Každý hospodský, každý stánkař, každý drobný obchodník teď bude znovu posílat každou účtenku na finanční správu. To je ten „moderní, výrazně jednodušší systém“, jak ho popsala ministryně financí. Budiž. Ale co ten systém ve skutečnosti narovnává? Pivovar, který vyrobí tisíc hektolitrů dvanáctky, zaplatí na spotřební dani 384 000 korun. Vinař, který vyrobí stejný objem tichého vína, zaplatí přesně nula korun. Ne proto, že by víno bylo méně alkoholické nebo společensky méně rizikové. Proto, že tak stojí v § 96 zákona o spotřebních daních. A nikdo se té řádky nechce dotknout.
Řekněme si to natvrdo: EET měří poslušnost hospodských a obchodníků. Nulová daň na tiché víno měří odvahu vlády sáhnout na privilegium. A tam zůstává ticho hlubší než v moravském sklepě po vinobraní.
Miliarda, která nikomu nechybí, protože ji nikdo nepočítá
Kolik stojí tahle výjimka? Podle materiálu NERV se zdanění tichého vína pohybuje v pásmu 1 až 2 miliardy korun ročně. Vládní Akční plán politiky v oblasti závislostí mluví o výnosu „až 2 miliardy“. Nejde tedy o publicistickou fantazii. Jde o čísla, která má vláda ve vlastních dokumentech. Přečetla je. Nechala je ležet.
A pozor, to není celý účet. Vinařský sektor v roce 2024 čerpal nejméně 136,5 milionu korun z veřejných zdrojů: státní podpora Vinařskému fondu, krajské dotace, peníze na restrukturalizaci vinic, závlahy. K tomu přičtěte tu miliardovou daňovou výhodu a dostanete obraz sektoru, který je na jedné straně štědře podporován a na druhé straně osvobozen od daně, kterou platí všichni ostatní výrobci alkoholu. Kdo tohle nazve spravedlností, buď neumí počítat, nebo nechce.
EU to nenařizuje, Česko si to vybírá
Oblíbená obranná linie zní: „Nulovou sazbu máme díky EU.“ Je to průhledný manévr. Evropská unie skutečně stanoví minimální sazbu 0 EUR/hl pro tiché víno. Ale „minimum“ neznamená „povinnost“. Francie víno daní. Dánsko daní. Finsko, Irsko, Švédsko, Polsko; všechny tyto země si zvolily kladnou sazbu. Česko si zvolilo nulu. Ne proto, že muselo. Proto, že chtělo.
A to je přesně ten bod, kde se argument o tradici rozpadá. Nulová sazba není přírodní zákon ani dědictví Velké Moravy. Je to politické rozhodnutí, obnovované mlčky každou vládou, která neměla chuť otevírat spor s dobře opevněným sektorem. Sektor má vlastní veřejnoprávní fond, vlastní dotační kanály, vlastní institucionální zázemí. Pivovarnictví nic takového nemá, a přitom platí spotřební daň do poslední koruny.
Spravedlnost à la carte
Položme si řečnickou otázku: co by se stalo, kdyby vláda souběžně s EET předložila novelu, která by tichému vínu přiřadila byť jen symbolickou sazbu? Politicky? Bouře na jižní Moravě. Mediálně? Týden křiku. Fiskálně? Miliarda v rozpočtu navíc. Zdravotně? Signál, že stát bere alkoholovou politiku vážně, ne selektivně.
Jenže to by vyžadovalo něco, co je v české politice vzácnější než ledové víno z vysoké polohy: konzistenci. Buď chcete spravedlivý výběr daní, a pak zdaníte i tiché víno. Nebo nechcete, a pak přestaňte tvrdit, že EET je o narovnání. Obojí najednou nejde. Respektive jde, ale jen v zemi, kde se slovo „spravedlnost“ používá jako dekorace, ne jako princip.
Sněmovní tisk 189 je schválený. Nulová sazba v § 96 zůstává beze změny. A dokud to tak bude, každá řeč o rovném metru je jen cvičení v politické estetice.