Kdyby měl Babiš soudnost a pud sebezáchovy, už by skončil. Jeho touha po moci mu to ale nedovolí
Andrej Babiš je premiér, který si dobrovolně staví vládu z lidí a problémů, jež ho každý týden přibližují k okraji propasti.
Obsah článku
Politická sebezáchova je instinkt, který má každý průměrně nadaný premiér zakódovaný v páteřní míše. Když cítíte, že se pod vámi hromadí problémy, zmenšujete fronty. Zbavujete se zátěže. Obětujete pěšce, abyste zachránili krále. Babiš dělá pravý opak. Od návratu do Strakovy akademie systematicky kumuluje rizika, která by každého jiného politika dávno přiměla buď delegovat premiérské křeslo, nebo alespoň vyčistit koaliční palubovku. Neudělal ani jedno. A právě v tom spočívá jádro problému: nejde o jednu kauzu, jeden skandál, jednu diplomatickou blamáž. Jde o tři souběžné tektonické linie, které se mohou kdykoliv protnout.
Agrofert: problém, který odmítá zemřít
Každý, kdo tvrdí, že střet zájmů kolem Agrofertu je „uzavřená kapitola“, buď nesleduje vlastnickou chronologii, nebo záměrně klame. V prosinci 2024 Agrofert oznámil rozpuštění svěřenského fondu a vydání zhruba 90 % akcií přímo Andreji Babišovi. O čtrnáct měsíců později, v únoru 2026, se objevil nový akcionář přes strukturu RSVP TRUST. Tahle sekvence nevypadá jako definitivní řešení. Vypadá jako překreslování mapy za pochodu, zatímco premiér už sedí v úřadu a spolurozhoduje o miliardách z evropského rozpočtu.
A tady přichází ta nejtvrdší rovina. Evropský parlament už v rezoluci z roku 2018 výslovně hovořil o suspendaci financování Agrofertu, o riziku finančních korekcí a o možném zásahu do akreditace české platební agentury. Nikdo od té doby veřejně neprohlásil, že je problém vyřešen. Nikdo nevydal certifikát čistoty. Premiér, který má byť jen zlomek pudu sebezáchovy, by takovou situaci řešil tím, že se od premiérského křesla oddělí. Babiš si místo toho přisedl blíž.
Koalice jako továrna na reputační škody
Říká se, že koalice je umění kompromisu. Babišova koalice je spíš umění sebepoškozování. Podívejme se na to střízlivě: SPD v červencovém politickém usnesení odmítla další financování Ukrajiny i pětiprocentní obranný závazek NATO do roku 2035. Tentýž týden stál Babiš na summitu v Ankaře a sliboval navýšení výdajů na dvě procenta HDP, zatímco jeho koaliční partner veřejně demoloval aliační architekturu, na které celý summit stojí.
Je pravda, že spor mezi Babišem a SPD není totální rozkol. Sám premiér v Ankaře odmítl českou účast na sedmdesátimiliardovém balíku vojenské pomoci Ukrajině. Ale právě ta nejednoznačnost je problém. Česká pozice vůči NATO je nečitelná. Spojenci nevědí, jestli mluví s premiérem, nebo s jeho koaličním stínem. A nečitelnost v bezpečnostní politice není diplomatická finesa. Je to strategická slabost.
A pak jsou tu Motoristé. Filip Turek dostal v lednu 2026 funkci vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal, přestože už v říjnu 2025 existovalo veřejné varování zástupců národnostních menšin v Radě vlády před jeho jmenováním do jakékoliv vládní role. Babiš varování ignoroval. V červenci 2026 Turek havaroval v centru Prahy, řidič sanitky skončil se zraněním a zmocněnec oznámil, že dočasně přestává funkci vykonávat do konce policejního vyšetřování. Průběh šetření ponechme policii. Ale politický vzorec je jasný: vláda nejprve institucionalizuje problémovou osobu, a pak hasí požár, který si sama založila.
Proč neodejde, když může
Tady se dostáváme k jádru celé věci. Babiš nemusí být premiérem, aby zůstal nejmocnějším mužem české politiky. Karel Havlíček sedí jako první vicepremiér, Alena Schillerová řídí finance. Personální alternativy v exekutivě existují. Babiš mohl kdykoliv delegovat premiérské křeslo, ponechat si předsednictví ANO a zbavit stát nutnosti platit plnou cenu za jeho osobní toxickou zátěž. Sněmovní většina by přežila. Vládní program by přežil. Přežilo by i ANO.
Jenže to by vyžadovalo schopnost rozlišit mezi mocí strany a mocí jednoho člověka. A přesně tady soudnost končí a začíná něco jiného. Nazvěme to touhou po kontrole, potřebou být nenahraditelný, neschopností připustit, že strana může fungovat bez svého zakladatele v čele kabinetu. Psychologii premiéra nedokážeme doložit dokumenty. Co doložit můžeme, je výsledek: Babiš setrvává v roli, která mu přináší tři simultánní krizové fronty, a nejeví známky toho, že by kteroukoliv z nich chtěl uzavřít odchodem ze hry.
Co to stojí Českou republiku
Cena Babišova setrvání není abstraktní. Je měřitelná v konkrétních rizicích. Za prvé: finanční korekce ze strany evropských institucí, které mohou zasáhnout nejen Agrofert, ale celý systém administrace zemědělských dotací. Za druhé: oslabená vyjednávací pozice v NATO, kde českou delegaci vede ministr zahraničí Macinka od Motoristů a kde koaliční SPD souběžně torpéduje alianční závazky. Za třetí: permanentní režim personální improvizace, kdy vláda střídavě jmenuje, varuje, suspenduje a vysvětluje vlastní rozhodnutí o lidech, které si sama vybrala.
Scénář přežití samozřejmě existuje. Evropské instituce nemusí přijít s novým krokem, SPD nemusí rozbít většinu, Motoristé mohou Turka tiše odstavit. Ale každý takový scénář stojí na předpokladu, že se nic dalšího nestane. A u vlády, která si problémy vyrábí sama, je to sázka s mizerným kurzem.
Premiér, který potřebuje klid, disciplínu a mezinárodní průchodnost, si dobrovolně postavil kabinet z lidí, kteří mu pravidelně dodávají nový důvod k nedůvěře. To není smůla. To je volba člověka, který raději riskuje stát než vlastní křeslo.