kontext24.cz
  • Politika
  • Společnost
  • Ekonomika
  • Zahraničí
kontext24.cz » Politika » Babiš by chtěl prezidenta, který nekritizuje a tupě podepisuje vládní zákony. Petr Pavel to nedělá, a Babišovi to nevoní

Babiš by chtěl prezidenta, který nekritizuje a tupě podepisuje vládní zákony. Petr Pavel to nedělá, a Babišovi to nevoní

20. 7. 2026
Vojtěch Havelka
[email protected]

Vojtěch Havelka je politický analytik a komentátor s více než patnáctiletou zkušeností v českých médiích. Patří mezi odborníky na domácí politickou scénu a věnuje se zejména koaličním vztahům, parlamentnímu zpravodajství a mediální politice.

Andrej Babiš nemá problém se silným prezidentem. Má problém s prezidentem, který mu neposlouhá.

260107122502 8o9a3188
Zdroj fotografie: Pražský hrad

Obsah článku

  1. Prezident, který se nehodí do krabice
  2. Zemanův stín jako důkaz
  3. Odmítnutí dialogu jako program
  4. Spor o ústavu, ne o chemii

Celý spor mezi Strakovkou a Hradem se dá svařit do jedné otázky, která je stará jako česká parlamentní demokracie: má být hlava státu samostatnou ústavní brzdou, nebo má tiše sedět v kanceláři a čekat, až jí vláda přinese papíry k podpisu? Babiš svými výroky, gesty i odmítáním jakékoli koordinace s Petrem Pavlem odpovídá naprosto jednoznačně. Chce to druhé. A protože Pavel dělá to první, premiér zuří.

Prezident, který se nehodí do krabice

Poslušný prezident je pro každého premiéra pohodlný. Nepřekvapuje, nekomplikuje, nezvedá obočí. Jenže Petr Pavel si od začátku Babišovy vlády dovoluje něco, co Babiš evidentně považuje za urážku majestátu Strakovy akademie: používá pravomoci, které mu ústava dává. Odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí a svůj dopis premiérovi opřel o ochranu ústavního hodnotového řádu. Podepsal rozpočet na rok 2026, ale veřejně ho roztrhal za stagnaci obranných výdajů a rozpočtový schodek. Vetoval zákon o platech ústavních činitelů. A když ho vláda chtěla vyřadit z delegace na summit NATO v Ankaře, šel k Ústavnímu soudu a vyhrál.

Každý z těchto kroků je legitimní výkon prezidentské funkce. Žádný z nich nepřekračuje ústavu. Ale každý z nich Babišovi vadí, protože narušuje jeho představu o tom, jak má stát fungovat: vláda rozhoduje, prezident kývá.

Zemanův stín jako důkaz

Kdo chce pochopit, jaký model prezidenta Babiš ve skutečnosti preferuje, nemusí spekulovat. Stačí se podívat na Miloše Zemana. Za obou Babišových vlád Zeman nevetoval jediný zákon. Ani jeden. U daňového balíčku z konce roku 2020 normu sice nepodepsal, ale ani nevrátil. Měkčí postup si lze těžko představit. A Babišovi to tehdy kupodivu nijak nevonělo? Ale kdepak. Vonělo to báječně. Zeman byl ideální partner: loajální, předvídatelný, ochotný držet linii.

Pavel je přesný opak. A právě proto je pro Babiše nesnesitelný. Ne proto, že by byl „lídr opozice„, jak ho premiér rámuje v rozhovorech pro média. Ale proto, že je prezident, který si dovoluje mít vlastní názor. To je v Babišově politickém slovníku totéž jako vzpoura.

Odmítnutí dialogu jako program

Nejpříznačnější na celém konfliktu není žádné konkrétní veto ani kompetenční žaloba. Je to Babišovo odmítnutí obnovit koordinační schůzky s Hradem. „Nemám na něj čas,“ řekl premiér pro Českou televizi. Tahle věta říká víc než tucet tiskových konferencí. Babiš nechce s Pavlem jednat, protože jednání předpokládá rovnocennost. A rovnocennost prezidenta s premiérem je přesně to, co Babiš odmítá přijmout.

Když premiér prohlásí, že prezident má na Valném shromáždění OSN dostat „náš projev, který tam přečte“, není to diplomatická koordinace. Je to degradace úřadu na úroveň tiskového mluvčího. Když řekne, že Pavel si „vykládá ústavu, jak chce,“ ve skutečnosti říká: vykládá si ji jinak než my, a to je nepřípustné. Rétorika je průhledná. Babiš nenapadá Pavlovy konkrétní kroky argumenty. Napadá samotnou myšlenku, že prezident smí mít kroky vlastní.

Spor o ústavu, ne o chemii

Bylo by pohodlné odbýt celou věc jako osobní antipatii dvou alfa samců. Jenže realita je vážnější. Kancelář prezidenta v červenci 2026 upozornila, že Sněmovna schválila zákon, který hlavě státu bere pravomoc pověřovat vedoucí stálých misí při mezinárodních organizacích. Nejde tedy o izolované šťouchance, ale o systematický tlak na zúžení prezidentských kompetencí. Kompetenční žaloba u Ústavního soudu kvůli summitu NATO nebyla Pavlův rozmar. Byla to obrana institucionálního prostoru, který ústava prezidentovi vyhrazuje.

A tady se dostáváme k jádru. Babišovi nevadí „politický prezident“ jako abstraktní koncept. Zeman byl politický až za hrob a Babiš s ním vycházel skvěle. Babišovi vadí prezident, který je politický proti němu. Který vetuje jeho zákony, odmítá jeho ministry, kritizuje jeho rozpočty a trvá na tom, že Česko na mezinárodních fórech reprezentuje hlava státu, ne předseda vlády. To není žádná kampaň. To je výkon funkce.

Česká ústava nezná prezidenta-razítko. Suspenzivní veto, pravomoc jmenovat i nejmenovat členy vlády, zastupování státu navenek, to všechno tam je záměrně, jako pojistka proti koncentraci moci v jedněch rukou. Babiš tuto pojistku nepotřebuje. Přesněji: nechce ji. A přesně proto je dobře, že existuje.

Líbí se vám tento článek? Tak pojďte diskutovat.

Chcete dostávat pravidelně novinky?

Kliknutím na tlačítko „Odeslat“ souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

kontext24.cz
  • Kariéra
  • O nás
  • Kontakt
  • Cookies
  • Používání cookies
  • Etický kodex
  • RSS
kontext24.cz
  • Kariéra
  • O nás
  • Kontakt
  • Cookies
  • Používání cookies
  • Etický kodex
  • RSS

Copyright © 2016-2026 abcMedia Network s.r.o.

Obsah je chráněn autorským právem. Jakékoli užití včetně publikování nebo jiného šíření obsahu je bez písemného souhlasu zakázano.