Nepoučitelný Babiš. Zas a znovu si bere image umělců, kteří ho nechtějí. A pak je z toho jen trapas
Andrej Babiš si znovu oblékl cizí popularitu, ačkoli mu její majitelé už jednou řekli ne.
Obsah článku
Politická recidiva má mnoho podob, ale tahle je obzvlášť průhledná. Premiér se v nedělním videu na Facebooku ukáže v tričku kapely Mirai, jako by šlo o nevinný fanouškovský moment. Jenže Mirai Navrátil mu už v roce 2022 veřejně vzkázal, že se jeho kapela pro Babišovu kampaň nehodí. A přesně tady končí prostor pro výmluvy na náhodu, špatnou komunikaci nebo nevinný módní výběr. Kdo po veřejné stopce sahá po téže značce znovu, nedělá chybu. Dělá vědomé rozhodnutí.
Čtyři epizody, jeden vzorec
Bylo by pohodlné mluvit o jednom přešlapu. Jenže opakování je tady systém, ne náhoda. Léto 2021: Babiš se pochlubí selfíčkem z koncertu Ewy Farné, Farna mu pod příspěvkem napíše, že se cítí zneužita. Červen 2022: použije text Mirai jako politický slogan, Navrátil reaguje přes Instagram odmítavým vzkazem Marku Prchalovi. Červen 2024: fotí se v merchi Rybiček 48 na Votvíráku, Kuba Ryba ho veřejně srazí facebookovým postem. Červenec 2026: tričko Mirai. Znovu. Po tom všem.
Čtyři epizody, tři různí umělci, pět let. A pokaždé totéž schéma: přivlastnění, veřejná korekce, ticho a pak další pokus. Kdo tohle nazve nešťastnou shodou okolností, buď nesleduje zprávy, nebo nechce vidět, co je zřejmé.
Laciný trik s cizí autenticitou
Proč to dělá? Protože kulturní autenticita se nedá koupit, ale dá se předstírat. Festivalové tričko, selfie z koncertu, citace textu populární písně: to všechno jsou hotové symboly generační relevance a „normálnosti“, které by si Babiš musel jinak pracně budovat. Stačí si obléknout merch a nechat se natočit. Na pár hodin vypadáte, jako byste patřili mezi lidi, kteří vás ve skutečnosti nechtějí.
Sám v roce 2024 mluvil o Votvíráku jako o místě, kde potká stovky lidí a má zpětnou vazbu. Jenže zpětná vazba od umělců, jejichž značku si přivlastňuje, je jednoznačná: nechceme s vámi být spojováni. Odmítavý komentář Farné nasbíral během dvanácti hodin asi šest tisíc reakcí a překonal samotný Babišův příspěvek. Navrátil nastavil hranici veřejně. Ryba vyzval fanoušky, aby se s Babišem v jejich tričku nefotili. Tohle není tichý nesouhlas. Tohle je opakované veřejné odmítnutí, které premiér systematicky ignoruje.
Nesouhlas jako irelevantní šum
A právě tady je jádro problému, které přesahuje trapné fotky. Babišův vztah k cizímu „ne“ je čistě instrumentální. Pokud mu spojení s populární kapelou nese obraz blízkosti k mladé generaci, vyslovený nesouhlas pro něj jednoduše nemá váhu. Není to dialog, je to jednostranné přisvojování symbolické hodnoty. Umělec řekne ne, premiér pokrčí rameny a příště si vezme stejné tričko.
Dá se namítnout, že nošení koupeného trička přece není trestný čin. A právně je to skutečně složitější. Podle OSA je k použití hudby v politické kampani nutný souhlas autora. U podobizny pracuje občanský zákoník se souhlasem a výjimkami pro veřejný zájem. Ale proti samotnému oblečení fanouškovského trička je právní obrana slabá. Proto kapelám zbývá to nejúčinnější, co mají: veřejné distancování. A funguje, protože z premiérova „cool momentu“ udělá pokaždé přesný opak.
Recidiva, ne náhoda
Případ Mirai 2026 je přitěžující právě proto, že jde o návrat ke stejné kapele. U Farné šlo o jednorázové přivlastnění koncertní návštěvy, u Rybiček o festivalový stánek. Ale u Mirai existuje dokumentovaná stopka z roku 2022, a přesto přišel návrat. Tohle už není série různých přehmatů. Tohle je politická fikce, ve které premiér hraje roli fanouška, přestože herci na jevišti křičí, ať odejde.
A možná právě v tom spočívá nejpřesnější diagnóza celého vzorce. Babiš není nepoučitelný proto, že by nechápal, jak funguje kulturní souhlas. Je nepoučitelný proto, že ho souhlas nezajímá. Cizí popularita má pro něj větší cenu než cizí nesouhlas. A dokud mu to bude vycházet alespoň na jednu fotku, než přijde další veřejná korekce, bude to zkoušet znovu.