Jak se zbavit Petra Pavla? Taktika očerňování Babišovi nevychází, akorát se tím sám připravuje o důvěru voličů
Andrej Babiš vede proti prezidentovi republiky kampaň, která je tak průhledná, že by se za ni styděl i průměrný spin doktor z devadesátých let.
Obsah článku
Celá strategie stojí na jednoduchém triku: nejprve prezidenta zkusíte vyřadit z mezinárodního summitu, a když vám to Ústavní soud zakáže, začnete tvrdit, že ten, kdo se bránil, je vlastně útočník. Babiš po návratu z Ankary prohlásil, že Pavel „je v kampani“ a „vybral si vládu jako téma“. Jenže kdo si koho vybral? Vláda se 22. června pokusila prezidenta vyškrtnout z delegace na summit NATO, přestože z dvaceti předchozích summitů Aliance vedl českou delegaci prezident na devatenácti. To není Pavlova kampaň. To je politická fikce psaná na Úřadu vlády.
Projekce jako metoda: obviň druhého z toho, co děláš sám
Nejúčinnější manipulativní technika v politické komunikaci je projekce: udělejte první krok, ale veřejnosti řekněte, že začal protivník. Babiš ji používá s takovou pravidelností, že by si zasloužil patent. V lednu 2026 otevřeně mluvil o tom, že koalice ANO, SPD a Motoristů musí najít společného kandidáta proti Pavlovi. V červenci téhož roku už tvrdí, že vláda nikoho nehledá a že to Pavel vede kampaň. Kdo tedy začal? Kdo veřejně oznámil záměr sesadit úřadujícího prezidenta a pak předstíral, že se nic nestalo?
Tenhle rozpor není drobná nepřesnost. Je to jádro celého problému. Babiš chce být zároveň ten, kdo organizuje protiútok, i ten, kdo je obětí prezidentovy agrese. Obojí najednou nejde, a čím déle to zkouší, tím víc se z toho stává laciný trik, který funguje jen u publika, které si nedohledá ani základní chronologii.
Ústavní soud jako nepříjemné zrcadlo
Když vláda odmítla prezidenta pustit do Ankary, Pavel podal kompetenční žalobu. Ústavní soud reagoval předběžným opatřením a výslovně odkázal na „dosavadní, ustálenou a dlouhodobou praxi„. Jinými slovy: soud vládě řekl, že si vymýšlí problém, který neexistuje.
Pro Babiše to muselo být nepříjemné čtení. Celý narativ „prezident tam nemá co dělat“ se rozpadl v přímém přenosu. Pavel nakonec absolvoval obě hlavní části summitu, Babiš rovněž, a svět se nezhroutil. Jediné, co zůstalo, byl trapný dojem, že česká vláda neumí vyjít s vlastním prezidentem ani na mezinárodním fóru. Pokud měl spor o summit sloužit jako důkaz, že Pavel překračuje pravomoci, dopadl přesně opačně: ukázal, že pravomoci překračuje vláda.
Koho vlastně Babiš přesvědčuje, a koho ztrácí?
Tady se dostáváme k nejcitlivějšímu bodu celé antikampaně. Tvrdé jádro SPD nepotřebuje přesvědčovat, to Pavla odmítá dlouhodobě. Jenže volby nevyhrává tvrdé jádro. Vyhrává je ten, kdo osloví střed. A právě tam Babišova strategie naráží.
Červencový průzkum STEM/MARK ukázal, že ve sporu kolem summitu se třetina vládních voličů nepřiklonila k nikomu. Největší neutralita přitom panovala právě u voličů ANO, tedy u Babišova vlastního elektorátu. Polovina vládních voličů podpořila ministra Macinku, ale druhá polovina buď stála stranou, nebo se přiklonila k prezidentovi. To není obraz vítězné mobilizace. To je obraz rozpolcenosti, kterou další eskalace jen prohloubí.
Už na jaře si Pavel pohoršil u vládních voličů: pozitivní hodnocení jeho vystupování kleslo u lidí, kteří v prezidentské volbě hlasovali pro Babiše, z 35 na 25 %. Ale pozor: to neznamená, že tito voliči automaticky přijmou agresivní antikampaň. Být zklamaný z prezidenta a souhlasit s tím, že ho vláda vyřazuje ze summitů NATO, jsou dvě zcela odlišné věci. Babiš tu testuje hranici únosnosti a podle dostupných dat se k ní nebezpečně blíží.
Antikampaň bez kandidáta je přiznání slabosti
A tady je ta nejostřejší pointa. Můžete vést sebetvrdší kampaň proti úřadujícímu prezidentovi, ale pokud nemáte koho postavit místo něj, celý podnik působí jako náhradní téma pro vlastní voliče, ne jako vítězná strategie. Václav Klaus to pojmenoval s brutální přesností: Pavel mandát obhájí, protože „není alternativa“. A Klaus rozhodně nepatří mezi Pavlovy fanoušky.
Babiš v lednu sliboval společného kandidáta, v červenci couvá. Jména, která se v průzkumech objevují nejčastěji po Pavlovi, jsou Babiš sám, Havlíček a Schillerová. Žádné z nich není koaliční nominace, žádné z nich nemá veřejně oznámenou kandidaturu. Koalice ANO, SPD a Motoristů se shodne na tom, že Pavla nechce, ale nedokáže se shodnout na tom, koho chce místo něj. To je politická impotence maskovaná jako útočná strategie.
Panika útočníka prozrazuje víc než slabost cíle
Řečnická otázka na závěr: proč by premiér s pohodlnou parlamentní většinou a kontrolou nad vládou věnoval tolik energie válce s prezidentem, jehož reálné pravomoci jsou omezené? Odpověď je prostá. Protože ví, že v lednu 2028 bude potřebovat víc než průhledný manévr s delegacemi a nálepkami. A zatím nemá nic jiného.