Vulgarity se stávají normou, hanobení prezidenta standardem. Politici si zahrávají s ohněm, ohrožují tím naši demokracii
Česká politika překročila hranici, za kterou už nejde o ostré názory, ale o systematický rozklad ústavních institucí zevnitř.
Obsah článku
Ústavní provoz státu se nerozpadá kvůli revolucím. Rozpadá se tehdy, když lidé uvnitř systému začnou zacházet s pravidly jako s překážkou vlastních ambicí. A přesně to se děje. Člen vlády vyhrožuje prezidentovi republiky v soukromých zprávách, premiér veřejně delegitimizuje výkon prezidentské funkce a Ústavní soud musí mimořádným zásahem chránit to, co bylo po celou dobu existence České republiky samozřejmostí. Tohle není spor o politický styl. Tohle je institucionální krize, kterou si odmítáme pojmenovat.
Nátlak jako metoda, ne jako exces
Dehonestace prezidentského úřadu přestala být výjimkou v okamžiku, kdy se stala nástrojem vyjednávání. Petr Macinka v SMS zveřejněných Pražským hradem nabídl prezidentovi „klid“ výměnou za jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí. Slíbil „spálení mostů způsobem, který vejde do učebnic politologie“. Vyhrožoval „důsledky“, které prezidenta „velice překvapí“. A přiznal, že to „bere osobně“.
To není politická kritika. To je jazyk ultimát. Jazyk, který v normálně fungující demokracii nemá co dělat v komunikaci mezi ministrem a hlavou státu. A přesto se nestalo nic. Žádná demise, žádné politické důsledky, žádný signál od předsedy vlády, že tohle je nepřijatelné. Premiér Babiš naopak konflikt převzal a eskaloval ho do zcela nové roviny: začal zpochybňovat samotné právo prezidenta účastnit se summitu NATO.
Řečnická otázka se nabízí sama: pokud ministr smí prezidentovi vyhrožovat a premiér smí prezidentovi upírat výkon jeho ústavní role, co přesně ještě zbývá z loajální spolupráce ústavních orgánů?
Když musí zasáhnout Ústavní soud, selhala politika
Předběžné opatření z 24. června 2026 je bezprecedentní. Ústavní soud přikázal vládě a ministru zahraničí, aby prezidenta zařadili do delegace na summit NATO a nebránili jeho účasti. Výslovně odkázal na „ustálenou a dlouhodobou praxi“, podle níž byli všichni dosavadní prezidenti pravidelně členy delegace. Jedinou výjimkou byly zdravotní komplikace v roce 2022.
Tady je třeba být upřímný: samotný fakt, že soud musel řešit otázku, zda prezident smí jet na summit NATO, je důkazem totálního selhání politické kultury. Soudy mají řešit spory, které politika nedokáže vyřešit sama. Ale tohle nebyl nevyřešitelný ústavní rébus. Tohle byl průhledný manévr vlády, která z reprezentace státu navenek udělala páku v koaličním a osobním konfliktu. Prezident sám to popsal přesně: zásadní otázky zahraniční a bezpečnostní politiky se staly „rukojmím osobních animozit a zájmů“.
Pět dní po rozhodnutí soudu Babiš na tiskové konferenci prezidenta vyzval, aby se summitu „velkoryse“ vzdal. Jako by výrok Ústavního soudu byl pouhé doporučení. Jako by ústavní pořádek byl jen jedna z možných interpretací reality.
Právo bez zubů, politika bez brzd
Od 1. ledna 1998 český právní řád nezná zvláštní trestný čin hanobení prezidenta. Zákon č. 253/1997 Sb. vypustil nejen § 103, ale i § 102 o hanobení republiky a jejích orgánů. Byl to vědomý krok: zákonodárce vsadil na to, že obecné nástroje, ochrana osobnosti, pomluva, ochrana před výhrůžkami, postačí.
Jenže vsadil špatně. Nebo přesněji: vsadil na předpoklad, že politici budou dodržovat nepsaná pravidla slušnosti a institucionálního respektu. Že nikdo nebude prezidentovi vyhrožovat v SMS a nikdo nebude veřejně zpochybňovat jeho právo reprezentovat stát. Tento předpoklad se právě hroutí.
Neznamená to, že bychom měli volat po návratu gumového paragrafu. Vláda sama v roce 2016 ve svém stanovisku varovala, že taková skutková podstata je v moderním právním státě nadbytečná, obtížně aplikovatelná a historicky zneužitelná. Připomněla prvorepublikové i předlistopadové excesy. A měla pravdu. Francie zrušila delikt urážky hlavy státu v roce 2013 po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. Trend v liberálních demokraciích je jasný.
Ale mezi návratem cenzury a naprostou bezbranností úřadu existuje prostor. Prostor pro úzce vymezený postih cíleného nátlaku a vědomého maření výkonu prezidentské funkce. Ne vágní „hanobení“, ale konkrétní ochrana před tím, co Macinkovy zprávy ilustrují dokonale: spojení osobního tlaku s výkonem zahraniční politiky a s výhrůžkami.
Precedent, nebo epizoda? Záleží na premiérovi
Normalizace je proces, ne událost. Začíná tím, že se exces nechá bez odpovědi. Pokračuje tím, že se opakuje. A končí tím, že se stane provozní normou. Kancelář prezidenta podala v lednu 2026 podnět k prošetření Policii ČR. Ústavní soud v červnu zasáhl předběžným opatřením. Ale konečné rozhodnutí kompetenčního sporu přijde až za měsíce.
Mezitím je klíčová politická brzda. A tu může zatáhnout jediný člověk: předseda vlády. Pokud Babiš podobné jednání ve vlastním táboře nezastaví, pokud ho naopak přejímá a legitimizuje, pak z Macinkových SMS není exces jednoho ministra. Pak je to vládní linie. A vládní linie, která zachází s prezidentským úřadem jako s překážkou k odstranění, je něco kvalitativně jiného než cokoliv, co česká politika zažila od roku 1993.
Ostrá kritika prezidentů tu byla vždycky. Havel i Klaus čelili tvrdým slovům. Ale žádná vláda se dosud nepokusila aktivně omezit prezidentovi výkon jeho ústavní role navenek. Žádný ministr dosud nepodmiňoval „klid“ jmenováním svého kandidáta. Rozdíl není v tónu. Rozdíl je v tom, že se rétorika přetavila v činy.
Demokracie nepadá jedním úderem. Padá tisícem drobných ústupků, z nichž každý vypadá zvládnutelně. Právě proto je tak důležité pojmenovat okamžik, kdy ústupek přestává být pragmatismem a začíná být kapitulací.