Vláda chtěla regulací cen nafty potěšit voliče. Místo toho vyhodila miliardy z okna a k ničemu to nebylo
Stát tři a půl měsíce dotoval každý litr nafty natankovaný kýmkoli, včetně zahraničních kamionů v tranzitu, a pak sám přiznal, že trh se uklidnil bez jeho pomoci.
Obsah článku
Plošná sleva na naftu je politická fikce vydávaná za ekonomickou pomoc. Když vláda v dubnu 2026 spustila dvojitý zásah do trhu, cenové stropy plus prominutí části spotřební daně, vypadalo to jako rozhodná akce. Ve skutečnosti šlo o nejdražší způsob, jak říct voličům „děláme něco“, aniž by to „něco“ mělo smysluplný dopad na ty, kdo pomoc skutečně potřebovali. Odhady celkových nákladů se pohybují kolem tří a půl až čtyř miliard korun. Ty peníze jsou pryč. A nafta by stejně zlevnila.
Laciný trik za miliardu měsíčně
Každé politické gesto má svou cenu a tohle stálo podle Ministerstva financí zhruba miliardu korun měsíčně. Za ty peníze stát řidičům garantoval úsporu maximálně 2,35 Kč na litr. Plná nádrž osobáku, 117 korun. To je cena jednoho espressa na dálniční pumpě. Jenže i ta skromná úspora byla do značné míry optický klam: už při prvním vyhlášení stropu ležela průměrná cena nafty v Česku pod stanoveným maximem. Stropy reálně ořezávaly jen dálniční extrémy. Zbytek trhu si poradil sám.
A tady přichází ta nejpikantnější část. Ještě před zavedením regulace samo ministerstvo zveřejnilo monitoring, který ukazoval, že hrubé marže čerpacích stanic po vypuknutí ropného šoku neklesaly nahoru, ale dolů, z pásma kolem 3 Kč na litr až k jedné koruně. Vláda tedy zaváděla tvrdou regulaci proti problému, o kterém její vlastní data říkala, že se řeší sám. Kdo tohle schválil s čistým svědomím?
Dotace pro kamiony, ne pro důchodce
Nejsilnější argument proti celému opatření není v tom, že bylo drahé. Je v tom, komu pomáhalo. Plošná sleva na litr nafty je ze své podstaty regresivní: čím víc spalujete, tím víc dostanete. Největší díl koláče tedy spolkli velcí fleetoví zákazníci, dopravci a zahraniční tranzit. Babička z paneláku, která auto nemá, nedostala nic. Řidič malého vozu na vesnici dostal pár stokorun. Polský kamion projíždějící po D1 dostal tisíce.
Evropská komise přitom letos výslovně varovala před přesně tímto typem opatření: necílené cenové zásahy tlumí cenový signál, oslabují úpravu poptávky a peníze se rozplynou bez měřitelného sociálního efektu. Francie zvolila jinou cestu, cílenou podporu 0,15 eura na litr nesilniční nafty pro zemědělce a akvakulturu. Přesně definovaný sektor, přesně definovaná pomoc. Česko místo toho rozhodilo miliardy do větru a tvářilo se, že zachraňuje „peněženky domácností“.
Trh to vyřešil sám, vláda si připsala zásluhy
V červnu se nafta na některých stanicích prodávala za 33 korun za litr, ceny jako před patnácti lety. Bylo to díky vládě? Ne. Světové ceny ropy klesaly, volatilita se zklidňovala a stropy v tu chvíli už jen se zpožděním kopírovaly tržní realitu. Samo ministerstvo nakonec navrhlo ukončení regulace s odůvodněním, že se situace na trzích zlepšila. Jinými slovy: přiznalo, že opatření přestalo mít smysl. Otázka, kterou si ale nikdo oficiálně nepoložil, zní: mělo ho vůbec někdy?
Ekonomické ospravedlnění pro dubnové spuštění ještě jakžtakž existovalo: ropný šok, nejistota, panika na čerpacích stanicích. Ale držet plošnou slevu i v květnu a červnu, kdy trh sám zlevňoval? To už nebyla krizová politika. To byl průhledný manévr vlády, která nechtěla být tou, co lidem „zdraží naftu“ uprostřed léta.
Precedens, který nás bude stát ještě víc
Nejhorší na celém příběhu není ta jedna epizoda. Je to fakt, že vláda si k ní připravila zákon, který jí umožňuje totéž zopakovat kdykoli v budoucnu. Ministerstvo při ukončení regulace výslovně uvedlo, že je připraveno „mix osvědčených opatření“ obnovit. Osvědčených? Podle jakého měřítka? Že se utratily miliardy a trh se pak uklidnil sám od sebe?
Navíc přesunem pravomoci z ministerského cenového výměru na nařízení vlády se zúžily i možnosti soudního přezkumu. Rodinná benzínka z Kamenice nad Lipou, která tvrdí, že ji stropy nutily prodávat pod nákupní cenou, žaluje starší ministerský výměr, ale nový režim už běžnému správnímu soudu prakticky nepodléhá. Stát si tedy vytvořil nástroj, který je levný politicky a drahý rozpočtově, a ještě ztížil cestu těm, kdo by se chtěli bránit.
Účet, který nikdo nepředloží
Řekněme si to na rovinu: stát si na tuhle akci musel půjčit. Aukce státních dluhopisů ze 17. července, tedy dva dny před koncem regulace, prodala cenné papíry s průměrným výnosem 4,84 % ročně. Každá miliarda, kterou stát utratil za plošnou slevu na naftu, ho bude stát dalších skoro padesát milionů ročně na úrocích. A to po celou dobu splatnosti. Ty peníze mohly jít na cílenou pomoc zranitelným domácnostem, na zateplení budov, na cokoliv s měřitelným dopadem. Místo toho zlevnily pár tanků polským kamionům na D1.
Příští ropný šok přijde. A vláda, tato nebo jakákoli další, bude mít v šuplíku hotový zákon, ověřený scénář a voličskou paměť, která si zapamatovala jen to, že „stát zlevnil naftu“. Cenu za tuhle iluzi zaplatíme všichni. Znovu.