Opozice pořád nepochopila, co je její úkol. Od Babiše dostává jednu nahrávku za druhou, jenže se neumí trefit
Česká opozice je devět měsíců po volbách strategicky bezbranná, přestože vláda jí servíruje kauzu za kauzou.
Obsah článku
Pět stran, které dohromady zastupují víc než třetinu voličů, nedokáže vyrobit jedinou větu, kterou by si člověk odnesl z večerních zpráv domů. To není smůla. To je systémové selhání politického řemesla, které se opakuje s takovou pravidelností, až to vypadá jako záměr. Jenže pro záměr neexistuje jediný důkaz. Zbývá tedy vysvětlení horší: ODS, STAN, Piráti, TOP 09 a KDU-ČSL prostě neumějí dělat opozici. Mají dost témat, dost poslanců, dost mediálního prostoru. Nemají ale společnou linku, společného lídra ani společný instinkt, kdy udeřit a kdy mlčet.
Nahrávky, které nikdo nechytil
Babišova vláda si za necelý rok stihla vyrobit tolik konfliktů, že by z nich slušná opozice žila celé volební období. Spor s Hradem o vedení delegace na summit NATO v Ankaře byl učebnicový moment: premiér versus prezident, ústavní kompetence, zahraničněpolitická ostuda. Opozice z toho nevytěžila nic. Průzkum NMS pro Novinky ukázal, že po summitu si opoziční obraz zlepšilo pouhých 9 % respondentů. Vláda a prezident na tom byli lépe. Jak je to možné? Protože opozice místo jednoho přesného úderu zvolila obvyklý postup: každá strana vydala vlastní tiskovou zprávu, každá řekla něco trochu jiného a za tři dny se mluvilo o něčem jiném.
A to není jediná promarněná šance. Novela střetu zájmů, kterou kritici i Evropská komise čtou jako zákon šitý Babišovi na míru, si zasloužila týdny soustředěného tlaku. Dostala dva dny rozptýlené pozornosti. Ministr Macinka a jeho nátlak na prezidenta při jmenování člena vlády? Zapomenuto. Drahé pohonné hmoty, na kterých by ANO v opozici postavilo měsíční kampaň? Opozice je schovala do mimořádné schůze s názvem tak obecným, že si ho nikdo nezapamatoval.
Problém jedné věty
Největší selhání opozice není, že nemá kauzy. Je to neschopnost z kauzy udělat politický návyk. Když ANO bylo v opozici, umělo z jednoho tématu vyrobit několikadenní tlak, jednoduchý slogan a televizní přítomnost. Dnešní opozice dělá pravý opak: z jedné kauzy vyrobí příliš mnoho vět a z žádné nevyrobí tu jednu, která se šíří sama.
Vezměte si duben 2026. Benzín byl drahý, veřejnoprávní média čelila politickému tlaku, ODS řešila, jestli má hlasovat pro pravicové návrhy Babišovy vlády, nebo proti nim ze zásady. Místo aby opozice vybrala jedno téma a týden ho držela, svolala mimořádnou schůzi na téma „vládní chaos“. Všeobjímající fráze, která nic neříká. Babiš by z drahého benzínu udělal fotku u pumpy, číslo na ceduli a větu o tom, kdo za to může. Opozice udělala tiskovou konferenci s pěti řečníky a pěti různými poselstvími.
Tohle je přesně ten rozdíl, který rozhoduje. Ne ideologie, ne program, ne počet mandátů. Schopnost říct jednu větu, stát si za ní a opakovat ji tak dlouho, až se stane součástí veřejného jazyka.
Vlastní voliči nevěří vlastním stranám
Data jsou nemilosrdná. Podle průzkumu STEM/MARK pro Seznam Zprávy hodnotí skoro polovina voličů opozičních stran opoziční práci jako špatnou. Pozitivně jen 18 %. Opozice tedy nemá problém „jak oslovit cizí voliče“. Má problém „jak přesvědčit vlastní, že vůbec existuje“.
Jediná výjimka jsou Starostové, kteří si u svých voličů mezi lednem a červnem zlepšili známku ze 40 na 45 %. Zbytek stagnuje nebo klesá. Petr Fiala sám veřejně přiznal, že voliči čekali užší spolupráci, ne rozpad koalice SPOLU. To je výrok, který by měl viset zarámovaný v každé opoziční kanceláři, protože přesně pojmenovává jádro problému: roztříštěnost není vedlejší efekt, je to hlavní příčina neúčinnosti.
Přitom témata, na kterých by opozice mohla růst, jsou dávno známá. Výzkum STEM ukazoval priority voličů už bezprostředně po volbách: státní dluh, bydlení, zdravotnictví, ceny energií. Babišova vláda si tato témata sama zabrala v programovém prohlášení. Opozice tedy nemusí vymýšlet nic nového. Stačí měřit rozdíl mezi slibem a výkonem. Stačí říct: slíbili jste levnější energie, účty rostou. Slíbili jste dostupné bydlení, byty se nestaví. Jedno téma, jedno číslo, jedna tvář. Místo toho dostáváme balík všech problémů najednou, podaný jazykem, kterému rozumí jen ten, kdo už je přesvědčený.
Maďarská lekce, kterou nikdo nechce slyšet
V Maďarsku udělal Péter Magyar něco, co česká opozice považuje za pod svou úroveň: vzal si jednu emoci, jednu tvář a jel s ní osobně po celé zemi včetně malých obcí. Žádná koalice pěti značek, žádných pět tiskových mluvčích, žádný abstraktní apel na hodnoty. Jednoduchý příběh změny, který funguje, protože je osobní a opakovaný.
České podmínky nejsou maďarské, to je pravda. Ale princip je přenositelný: opozice musí být vidět tam, kde lidé žijí, ne tam, kde se natáčejí tiskové konference. Musí mluvit jazykem účtů za energie a čekacích dob u lékaře, ne jazykem ústavních principů a evropských hodnot. Ty principy a hodnoty jsou důležité. Ale nejsou mobilizační nástroj pro voliče, který přemýšlí, jestli vůbec půjde k volbám.
Občanská nespokojenost v Česku existuje. Milion chvilek ji umí vyvést do ulic. Jenže protestní energie se bez jasného plánu, programu a přijatelného lídra špatně převádí do stranické politiky. A opoziční strany dnes nejsou v kondici, aby tuto energii vstřebaly. Jsou příliš zaměstnané samy sebou.
Pokud opozice nezačne dělat politiku jako soustředěný tlak místo paralelního provozu pěti menších značek, Babiše neporazí. Ani jeho vlastními chybami. A těch chyb bude přibývat, protože si je může dovolit. Cena za chybu je nulová, když protivník neumí vystavit účet.