Petr Pavel přestal mlčet a je to dobře. Vládní snahy o vyloučení nepohodlných soudců jsou nebezpečné pro nás pro všechny
Když si vláda po prvním neúspěchu u soudu začne vybírat rozhodčího, přestává jít o právo. Jde o moc.
Obsah článku
Demokratický právní stát nestojí na tom, že soudy rozhodují tak, jak si přeje ten, kdo zrovna vládne. Stojí na tom, že rozhodují podle pravidel, která platí pro všechny stejně. A právě tenhle princip je teď v Česku v ohrožení. Ne proto, že by se justice hroutila. Ale proto, že exekutiva zkouší posunout hranici toho, co si může dovolit, když jí soudní rozhodnutí nevyhovuje. Petr Pavel to 21. července na setkání ke Zprávě Evropské komise o právním státu pojmenoval nahlas: označovat soudy předem za „podjaté, zpolitizované nebo aktivistické“ není dobrý signál pro důvěru v právní stát. A měl to říct dávno.
Soudce se nehodí? Vyměňme ho
Nejnebezpečnější na celém sporu o summit NATO v Ankaře není otázka, kdo má létat na mezinárodní jednání. Je to precedent, který vláda zkouší vytvořit. Ministr Jeroným Tejc veřejně oznámil, že kabinet podal návrh na vyloučení soudce zpravodaje Pavla Šámala z projednávání kompetenční žaloby Pl. ÚS 16/26. Důvod? Údajný „bezprecedentní aktivismus“ při vydání předběžného opatření.
Přeloženo z politické řeči do srozumitelné češtiny: soudce rozhodl způsobem, který se vládě nelíbil, a proto ho vláda chce z případu odstranit. To není standardní právní postup. To je průhledný manévr, který má zakrýt procesní prohru rétorikou o podjatosti. Námitka podjatosti je legitimní nástroj. Ale jen tehdy, když stojí na objektivně doložitelném vztahu soudce k věci nebo účastníkům. Nesouhlas s rozhodnutím soudce mezi tyto důvody nepatří, jak opakovaně potvrdila judikatura Ústavního soudu. Expertka Marie Zámečníková to na iROZHLAS shrnula přesně: návrh se jeví jako „nepříliš podložený“.
Proč to není jen hádka politiků
Bylo by pohodlné mávnout rukou a říct: ať si to Pavel s Fialovou vládou vyřídí mezi sebou. Jenže princip zákonného soudce nechrání prezidenta. Chrání každého z nás. Funguje jednoduše: věc je přidělena soudci podle předem daných pravidel a nikdo, ani vláda, ho nemůže vyměnit jen proto, že se mu výsledek nehodí do krámu.
Pokud by se z námitky podjatosti stal běžný nástroj reakce na nepříznivé rozhodnutí, posunulo by se těžiště sporů od právních argumentů k tlaku na složení soudu. To je přesně ta cesta, kterou šlo Polsko, kde dnes důvěřuje nezávislosti justice pouhých 26 % veřejnosti. Nebo Maďarsko se 37 %. Česko je na tom zatím výrazně lépe: 64 % občanů a 63 % firem považuje nezávislost soudů za dobrou. Ale právě proto je třeba reagovat ostře na první signály eroze, ne až na její výsledky.
Pavel nehraje mediální hru. A to je podstatné
Kritici namítnou, že prezident není v tomto sporu nestranný pozorovatel. Má pravdu, kdo to říká. Pavel je účastníkem řízení a hájí vlastní institucionální pozici. Ale podívejme se na to, jak postupoval. V dubnu 2026 poslal premiérovi formální dopis s oznámením, že se hodlá summitu zúčastnit. Když nedostal odpověď, podal v červnu kompetenční návrh k Ústavnímu soudu. A teprve v červenci, poté co vláda zaútočila na konkrétního soudce, promluvil veřejně.
Tři kroky, každý institucionální, každý předvídatelný. Žádné tiskové konference plné emocí, žádné lacné triky se sociálními sítěmi. Oproti tomu vláda po procesní prohře nezvolila trpělivost a argumenty, ale pokus o změnu rozhodčího. Kdo z těch dvou aktérů se chová jako ten, kdo respektuje pravidla hry?
Kde je skutečná červená linie
Uvnitř Ústavního soudu přitom nebyl konsensus. Soudci Jan Wintr a Dita Řepková podali k předběžnému opatření odlišné stanovisko a volali po větší procesní zdrženlivosti. To je legitimní a zdravá debata. Ale ani jeden z nich netvrdil, že je Šámal osobně podjatý. Mezi procesní polemikou uvnitř soudu a politickým tlakem zvenčí vede zásadní hranice. Wintr a Řepková nesouhlasili s postupem. Vláda chce odstranit člověka.
Právě tady leží červená linie. Vláda může vést kompetenční spor, může nesouhlasit s rozhodnutím, může argumentovat u pléna. Ale ve chvíli, kdy místo přesvědčování argumenty zkouší měnit soudce, překračuje hranici, za kterou začíná ohrožení systému samotného. A je jedno, jestli u toho mluví o aktivismu, podjatosti nebo zpolitizování. Nálepka se mění, metoda zůstává.
Petr Pavel to řekl nahlas ve správný moment. Škoda, že musel.