Pavel volá po omezení anonymity na internetu. Jen tím odhalil svoji krátkozrakost: Rázné řešení by vzalo ochranu těm, kteří ji potřebují
Představa, že internet zkrotíme tím, že všem sundáme masku, je politická fikce hodná předvolebního letáku, ne prezidentského úřadu.
Obsah článku
Petr Pavel opakovaně mluví o tom, že by lidé na sociálních sítích měli vystupovat pod svým jménem a tváří. Naposledy v červencovém rozhovoru pro iROZHLAS, předtím v únoru při debatě s Pražany, kde prohlásil, že „přiblížit pravidla ve virtuálním světě těm v tom fyzickém by mnoho problémů vyřešilo samo.“ Nepředložil paragrafovaný návrh, nepředstavil analýzu dopadů. Předložil slogan. A slogan, který zní rázně, ještě nemusí být chytrý.
Laciný trik: zaměnit příčinu za symptom
Anonymita není nemoc. Nemoc je beztrestnost. A to jsou dvě zásadně odlišné věci, které Pavel buď nerozlišuje, nebo nerozlišovat nechce. Troll, který vyhrožuje smrtí pod přezdívkou, je problém vymahatelnosti práva, ne problém přezdívek. Policie už dnes může s příkazem soudu zjistit, kdo za účtem stojí. Problém je, že se to děje pomalu, neochotně a v mizivém procentu případů. Řešení tedy neleží v tom, že odhalíme identitu všech, ale v tom, že efektivně dopadneme konkrétní pachatele. Jenže to vyžaduje investice do kapacit, do technologií, do personálu. To se na tiskovce říká hůř než „sundejte si masky.“
Pavlův instinkt je pochopitelný. Kdo sleduje komentářové sekce českých médií, ten ví, že toxicita online debat je reálný problém. Ale řešit ji plošným koncem anonymity je jako zavřít všechny hospody, protože v jedné se poprali. Cílíte na všechny, zasáhnete hlavně ty, kteří nikomu neubližují.
Komu vlastně berete štít
Tady se Pavlova krátkozrakost ukazuje nejostřeji. Anonymita na internetu není výsada trollů. Je to ochranný nástroj, který denně využívají lidé, jimž by odhalení identity mohlo zničit život.
- Whistlebloweři mohou v Česku podat oznámení anonymně, jak výslovně uvádí Ministerstvo spravedlnosti. Plošná identifikace by tento kanál fakticky zlikvidovala.
- Oběti domácího násilí využívají anonymní pomoc, protože jejich útočník často kontroluje telefon, zprávy i online aktivitu. Policie ČR sama zdůrazňuje, že pomoc je bezplatná a anonymní.
- Novinářské zdroje mají právo na ochranu identity podle Kodexu České televize i dalších mediálních standardů. Bez anonymity by investigativní žurnalistika přišla o páteř.
- Aktivisté v autoritářských režimech, disidenti, lidé v ohrožení politickou odvetou. Zpráva zvláštního zpravodaje OSN z roku 2015 výslovně doporučuje, aby státy nečinily identifikaci podmínkou přístupu ke komunikaci.
Kdo z těchto lidí si zaslouží, aby mu prezident republiky sebral anonymitu proto, že někdo jiný nadává pod článkem? Rétorika „jména a tváře“ zní spravedlivě, dokud si neuvědomíte, že spravedlivě dopadá na nespravedlivé oběti.
Evropa jde jinou cestou a má proč
Ironické je, že zatímco Pavel volá po plošném odmaskování, Evropská unie ve stejném období posouvá regulaci přesně opačným směrem. Akt o digitálních službách nestojí na identifikaci uživatelů, ale na odpovědnosti platforem: hlášení nelegálního obsahu, transparentnost algoritmů, řízení systémových rizik. Břemeno nese firma, ne občan.
A jde to ještě dál. Evropská komise v dubnu 2026 představila společný přístup k věkovému ověřování, který funguje na principu anonymního ověření věku. Systém potvrdí, že uživatel je starší patnácti let, aniž by platformě prozradil jméno, datum narození nebo cokoli dalšího. Francie jde ještě dál a ve svém referenčním rámci zakotvila princip „dvojité anonymity“, který výslovně zakazuje, aby služba získala identitu uživatele.
To je klíčový kontrast. I při ochraně dětí, tedy v oblasti, kde je politický tlak na tvrdá opatření největší, se Evropa rozhodla neobětovat soukromí. Pavel chce obětovat soukromí všech kvůli kultivaci komentářů. Kdo tu je krátkozraký?
Signál bez obsahu
Zbývá otázka, proč to Pavel dělá. Nemá legislativní iniciativu, nemá nástroje, nemá pravomoc předložit zákon. Česká digitální regulace běží přes vládu a Ministerstvo průmyslu, které připravuje zákon o digitální ekonomice jako implementaci Aktu o digitálních službách. Ani tam se o plošném konci anonymity nemluví.
Pavlův výrok je nasazování agendy z pozice autority. Prezident nastaví téma, média ho převezmou, veřejnost debatuje. To je legitimní role hlavy státu. Nelegitimní je, když se nastavené téma tváří jako řešení, přestože žádné řešení neobsahuje. Je to průhledný manévr: vypadám rázně, nic mě to nestojí a důsledky ponese někdo jiný. Nebo nikdo, protože se nic nestane.
Mezitím Rada Evropy připomíná, že státy mají respektovat vůli uživatelů neodhalovat svou identitu na internetu. Soudní dvůr EU upozorňuje, že členské státy nemohou bez rozdílu ukládat obecné povinnosti platformám z jiných států. A český premiér sám přiznává, že zákon o digitální ekonomice vyvolává obavy o svobodu slova.
Ráznost není totéž co moudrost
Nejsnazší politický trik na světě je nabídnout jednoduché řešení složitého problému. Anonymita na internetu je složitý problém. Chrání trolly i oběti, podvodníky i whistleblowery, nenávistné komentátory i novináře. Jakékoli řešení, které nerozlišuje mezi těmito skupinami, není řešení. Je to rezignace na myšlení zabalená do rázného gesta.
Pavel má pravdu, že online debata potřebuje pravidla. Nemá pravdu v tom, jaká by měla být. Evropa ukazuje, že bezpečnost a soukromí nejsou protiklady, že existují nástroje cílené, proporcionální a účinné. Stačí je chtít použít, místo toho, aby člověk na tiskovce řekl něco, co zní dobře a neznamená nic.