Vláda, která si najme armádu právníků na vyloučení soudce Ústavního soudu, nepotřebuje soud — potřebuje zrcadlo

Osmdesát stran vládního podání, z toho první dvě desítky věnované útoku na postup soudu a teprve pak vlastní ústavní argumentace. Tak vypadá sebevědomí moci, která věří svým důvodům.

Zdroj fotografie: Vláda ČR

Kabinet Andreje Babiše se rozhodl nereagovat věcnou právní argumentací, ale pokusem odstavit soudce, který mu nevyhovuje — a osmdesátistránkový brief to prozrazuje víc, než chtěl. „Jádro kompetenčního sporu“ o to, kdo má Česko zastupovat na summitu NATO, začíná až na straně 21. Návrh na vyloučení soudce zpravodaje Pavla Šámala přichází na straně 77. Mezi tím se táhnou desítky stran, které neříkají „máme pravdu a tady je důkaz“, ale „soud neměl vůbec zasáhnout a soudce, který to podepsal, musí pryč“. Když výkonná moc reaguje na nepříznivé procesní rozhodnutí tím, že se pokusí vyměnit rozhodčího, nepotřebuje lepší právníky. Potřebuje zrcadlo.

Anatomie osmdesáti stran: nejdřív rozhodčí, pak hra

Vládní vyjádření schválil celý kabinet 20. července 2026. Odesláním pověřil ministra spravedlnosti a předsedu Legislativní rady vlády Jeronýma Tejce, který na tiskové konferenci sám přiznal, že patří mezi ty, kdo „zpracovávali to stanovisko“. Rozsah dokumentu je impozantní. Osmdesát stran, formální aparát, odkazy na judikaturu, mezinárodní srovnání. Jenže právě struktura textu je výmluvnější než kterákoli jeho citace.

Prvních dvacet stran se věnuje frontálnímu útoku na předběžné opatření, které Ústavní soud vydal 24. června. Vláda tvrdí, že nebyla slyšena, že jí návrh prezidenta nebyl neprodleně doručen a že soud použil institut, který zákon v kompetenčních sporech výslovně neupravuje. Teprve poté přijde věcná argumentace o tom, kdo má vlastně právo sestavit delegaci na summit NATO v Ankaře. A úplně na konci, strana 77, přistane návrh na vyloučení Šámala.

Pořadí není náhoda. Je to manifest priorit. Vláda sama říká, co ji pálí nejvíc: ne prezidentova teze o devatenácti summitech z dvaceti, které vedl prezident, ale to, že soud vůbec zasáhl. A zasáhl rychle.

Podjatost, nebo pouhý nesouhlas?

Námitka podjatosti je legitimní procesní nástroj. Říká to zákon o Ústavním soudu v paragrafech 36 až 38: soudce je vyloučen, pokud existuje pochybnost o jeho nepodjatosti daná poměrem k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Klíčové slovo je „pochybnost o nepodjatosti“. Ne „nespokojenost s procesním krokem“.

Judikatura Ústavního soudu to říká ještě ostřeji. V usnesení z května 2025 soud výslovně konstatoval, že dřívější rozhodovací činnost soudce, byť ve věcech téhož účastníka, sama o sobě nezakládá pochybnost o nepodjatosti. Pro srovnání: v roce 2007 byl soudce vyloučen proto, že účastník řízení byl jeho bývalým klientem. To je podjatost. Osobní vazba, konkrétní vztah. Ne to, že soudce podepsal usnesení, které se vládě nelíbí.

Vládní návrh na vyloučení Šámala stojí na něčem jiném: na tvrzení, že soudce zpravodaj při vydání předběžného opatření nepostupoval podle zákona. To je procesní námitka. Může být i oprávněná. Ale přetavit ji v důvod pro vyloučení soudce z celého řízení, to už není obrana práva. To je expanzivní výklad institutu podjatosti, který z výjimečného nástroje dělá páku na složení senátu.

Dissent řekl totéž na desetině prostoru

Pikantní je, že vláda není sama, kdo měl k předběžnému opatření výhrady. Soudci Jan Wintr a Dita Řepková připojili k usnesení odlišné stanovisko. Řekli v něm, že předběžné opatření v kompetenčních sporech si lze představit jen výjimečně, že zde nebyla dostatečná potřeba zatímní úpravy a že smyslem řízení je vyjasnění práva i pro budoucnost; jeden neuskutečněný summit účel řízení nemaří.

Zdrženlivý, úzký, věcný nesouhlas. Žádný „bezprecedentní projev soudního aktivismu“, žádný návrh na vyloučení kolegy. Wintr a Řepková polemizovali s prahem pro předběžné opatření. Vláda z téhož motivu buduje útok na legitimitu celého procesu a na konkrétního člověka. Rozdíl mezi akademickou polemikou a politickou ofenzivou je právě tady: v míře, v tónu a v tom, co z argumentu vyplývá.

Příprava alibi pro případ prohry

Tejcova rétorika na tiskové konferenci nebyla jen právnická. Byla strategická. Slova o tom, že soud „opustil roli negativního zákonodárce“ a „vstoupil do probíhajících politických dějů“, nejsou argumenty pro plénum Ústavního soudu. Jsou to argumenty pro veřejnost. Pro případ, že vláda spor prohraje.

Logika je průhledná: pokud soud rozhodne ve prospěch prezidenta Pavla, vláda už má připravený narativ. Neprohráli jsme, protože jsme neměli pravdu; prohráli jsme, protože soud byl aktivistický, soudce zpravodaj zaujatý a celý proces od začátku vadný. Je to pojistka proti verdiktu, který ještě nebyl vynesen. A právě proto je to znepokojivější než samotná námitka podjatosti.

Babiš sám přitom na téže tiskové konferenci řekl, že do budoucna „nemá žádný problém“, aby příští rok prezident na summit NATO jel, a dodal, že už nikdy nechce být v delegaci s prezidentem. Politická deeskalace jednou rukou, právní eskalace druhou. Premiér vysílá signál smíru do budoucna, zatímco jeho kabinet systematicky podkopává autoritu instituce, která má spor rozhodnout teď.

Co by vláda viděla v zrcadle

Kdyby se kabinet podíval na vlastní podání očima budoucího historika, uviděl by moc, která po prvním nepříznivém zásahu arbitra nereagovala přesvědčivostí vlastní ústavní argumentace, ale pokusem přepsat pravidla hry za pochodu. Uviděl by osmdesát stran, kde struktura dokumentu mluví hlasitěji než jeho závěry. Uviděl by precedent, který říká každé příští vládě i každému příštímu prezidentovi: když se ti nelíbí rozhodčí, zkus ho vyměnit dřív, než zapíská.

Námitka podjatosti je zákonný nástroj. Ale zákon počítá s tím, že ho použije strana, která má pochybnost o nestrannosti soudce, ne strana, která má problém s tím, že soudce rozhodl. Mezi těmito dvěma větami leží celá propast mezi právním státem a jeho politickou fikcí.