Prezident vs. vláda: Spor eskalují obě strany. Kdo říká že prezident za nic nemůže, lže si do vlastní kapsy
Nejpohodlnější lež české politiky léta 2026 zní: „My jsme jen reagovali.“ Říkají ji obě strany. A obě lžou.
Obsah článku
Kdo sledoval spor o českou delegaci na summit NATO v Ankaře jako ping-pong, kde jedna strana podává a druhá jen vrací, nechal se napálit. Chronologie je nemilosrdná a ukazuje dvě mocenská centra, která vědomě, krok za krokem, proměnila banální koordinační otázku v ústavní krizi s mezinárodním publikem. Vláda neeskalovala jedním usnesením. Prezident neeskaloval jednou žalobou. Oba eskalovali sérií rozhodnutí, z nichž každé mělo alternativu. A oba tu alternativu zahodili.
Prezidentova ofenziva v hávu obrany
Oblíbený narativ prezidentského tábora je prostý: Petr Pavel byl vytlačen z delegace, a proto se bránil. Jenže primární zdroje vyprávějí jiný příběh. Už 8. dubna 2026, tedy téměř tři měsíce před summitem, poslal Pavel premiérovi dopis, v němž oznámil, že se hodlá zúčastnit „v čele delegace“. Ne jako člen. V čele. To není obranný jazyk. To je nárok.
Když vláda 22. června schválila delegaci vedenou premiérem, Pavel nečekal ani den. Hned 23. června podal kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, a nežádal jen povolení cesty do Ankary. Žádal, aby soud deklaroval, že o účasti prezidenta na summitech NATO rozhoduje výhradně prezident. To je ústavní maximalismus, který dalece přesahuje jednu červencovou schůzku. O šest dní později ještě přitvrdil: veřejně obvinil vládu, že jedná v rozporu s předběžným opatřením soudu, a nabídl „kompromis“, rozdělení dvou vrcholných jednání mezi sebe a premiéra. Velkorysé gesto, které ovšem předpokládalo, že on bude u toho důležitějšího stolu.
Kdo v tomto vidí pasivní oběť, čte jiné dokumenty než ty, které zveřejnil Pražský hrad.
Vládní obrana, která vypadá jako útok
Druhá strana příběhu není o nic čistší. Vláda měla o delegaci rozhodnout 8. června, a nerozhodla. Odložila to na 22. června, čtyři dny před lhůtou, do které muselo Česko notifikovat NATO složení delegace. Náhoda? Spíš průhledný manévr: nechat prezidentovi co nejméně času na reakci.
Když Ústavní soud 24. června vydal předběžné opatření, vládní rétorika přešla z diplomatické nelibosti do otevřeného boje. Premiér Babiš označil rozhodnutí soudu za „nepochopitelné a neobvyklé“. Ministryně spravedlnosti Macinková přitvrdila. A to byl teprve začátek.
Skutečný eskalační skok přišel 20. července, kdy vláda doručila Ústavnímu soudu oficiální vyjádření, které nemá v české ústavní historii snadno dohledatelný precedent. Vláda neřekla jen „nesouhlasíme s výsledkem“. Řekla: soud jednal svévolně, porušil právo na spravedlivý proces, nedoručil nám návrh, a proto žádáme vyloučení soudce zpravodaje Pavla Šámala. To už není procesní obrana. To je institucionální válka.
Ústavní soud jako rukojmí obou stran
Soud se ocitl v pozici, do které ho vtlačily obě strany současně. Prezident po něm chtěl, aby za dva dny rozhodl o věci, kterou zákon o Ústavním soudu pro kompetenční spory výslovně neupravuje, předběžné opatření v řízení podle § 120–125. Většina pléna si pravomoc dovodila přes § 63 a přiměřené použití občanského soudního řádu. Právně obhajitelné? Ano. Procesně neobvyklé? Bezpochyby.
Disentující soudci Wintr a Řepková to řekli přímo: podmínky pro předběžné opatření splněny nebyly, blížící se summit není dostatečný důvod pro tak mimořádný zásah. Jejich nesouhlas neznamená, že prezident ve věci samé prohraje. Znamená, že i uvnitř soudu je cesta, kterou se většina vydala, sporná.
A vláda? Místo aby nechala soud pracovat, zvolila rétoriku, která normalizuje představu Ústavního soudu jako politického aktéra. Slova jako „svévole“ a „mocensko-politické soupeření“ v oficiálním podání vlády nejsou jen právní argumenty. Jsou to náboje do veřejné debaty, které podrývají autoritu instituce, jež má být konečným arbitrem. Dnes proti prezidentovi. Zítra možná proti komukoliv.
Dva stoly v Ankaře, žádný vítěz doma
Summit NATO 7.–8. července 2026 proběhl. A proběhl přesně tak absurdně, jak celý spor předpovídal: prezident podle Hradu absolvoval obě hlavní části jednání, premiér podle vlády vystoupil na jednání Severoatlantické rady a zúčastnil se neformální večeře. Česko vyslalo do Ankary dvě delegace a dvě verze toho, kdo zemi reprezentuje. Formální sankce od spojenců nepřišla. Reputační škoda, dojem země, která nedokáže vyřešit, kdo za ni mluví, se měřit nedá, ale ignorovat ji může jen ten, kdo nechce vidět.
Věc Pl. ÚS 16/26 zůstává otevřená. Ústavní soud v červnu naznačil rozhodnutí „v řádu měsíců“, pevné datum nezveřejnil. Až přijde nález, bude řešit pravidla pro budoucí summity. Ankaru už nevrátí.
Politická fikce, kterou je čas zahodit
Existuje pohodlný příběh pro každý tábor. Pro prezidentův: statečný generál bránil prestiž úřadu proti arogantní vládě. Pro vládní: kabinet chránil exekutivní kompetence proti prezidentskému aktivismu. Oba příběhy mají jedno společné, vyžadují, abyste ignorovali polovinu faktů.
Pavel nárokoval, žaloval, tlačil veřejně. Babiš odkládal, vylučoval, napadal soud. Obě strany měly v každém kroku možnost deeskalovat. Žádná ji nevyužila. Kdo dnes tvrdí, že prezident za nic nemůže, lže si do vlastní kapsy. Kdo tvrdí totéž o vládě, lže si do druhé.