Babiš se čertí, ale s Pavlovým vetem nehne. Vykřikováním o nezodpovědnosti a ohrožování Česka je akorát pro smích
Premiér předvádí apokalypsu tam, kde prezident položil na stůl konkrétní čísla a paragrafy. Výsledek? Politické divadlo s předem známým rozuzlením.
Obsah článku
Andrej Babiš zvládá mnoho věcí, ale prohrávat s grácií mezi ně nepatří. Stačilo jedno prezidentské veto, procedurálně banální úkon, který česká ústava zná od svého vzniku, a z premiérových úst se valí slova o ohrožení zdravotnictví, obranyschopnosti, škol, energetiky a v podstatě celé civilizace mezi Šumavou a Beskydy. Přitom Petr Pavel nevetoval nemocnice ani tanky. Vrátil Sněmovně novelu, která mění pravidla zadlužování a oslabuje parlamentní kontrolu nad tím, jak vláda s dluhy naloží. To je zásadní rozdíl, který Babišova rétorika záměrně maže.
Křikem se veto neodkřičí
Premiér může zuřit před kamerami, může Pavla označovat za „lídra opozice“ a může před odletem do Srbska chrlit superlativy o nezodpovědnosti. Na jednom faktu to nic nezmění: veto je platný ústavní akt a jediný způsob, jak ho překonat, je nové hlasování Sněmovny, kde pro zákon zvedne ruku aspoň 101 poslanců. Žádné tiskové konference, žádné příspěvky na sociálních sítích, žádná dramatická gesta tento práh nesnižují. Babiš to samozřejmě ví. A právě proto je celá scéna tak průhledná, nejde o zoufalství, jde o inscenaci.
Vládní trojkoalice ANO, SPD a Motoristů disponuje 108 mandáty. Sedm hlasů nad hranicí. Při hlasování o důvěře kabinetu na začátku roku tato mašina fungovala bez zaškobrtnutí. Papírově tedy přehlasování veta není drama, ale rutina. Tím spíš je apokalyptický tón absurdní: proč křičet o konci světa, když máte v kapse kalkulačku, která ukazuje 108 > 101?
Co Pavel skutečně napadl, a co Babiš předstírá, že napadl
Tady se láme celý spor. Babišova verze zní: prezident ohrožuje české občany, protože bez novely nebude možné připravit rozpočet „ku prospěchu lidí“. Pavlova verze, černá na bílém v dopise předsedovi Sněmovny, říká něco docela jiného. Prezident napadl čtyři konkrétní body:
- Vynětí části výdajů z výdajových rámců — infrastrukturní investice do dopravy, vodního hospodářství a energetiky by se ocitly mimo mantinely, které dosud bránily nekontrolovanému bobtnání rozpočtu.
- Možnost překročit schválené výdaje až o 10 % při zhoršené bezpečnostní situaci, a to na návrh Bezpečnostní rady státu, orgánu, který je de facto pracovním tělesem vlády samé. Předchozí souhlas Sněmovny? Nepotřeba.
- Oslabení role Sněmovny u parlamentních kapitol — odpadl by souhlas rozpočtového výboru se změnami v návrhu jejich rozpočtu.
- Zrušení čtvrtletních zpráv o plnění státního rozpočtu a přesunutí pololetní zprávy z pléna do výboru.
Jinými slovy: Pavel nevetoval školy a nemocnice. Vetoval rozvolnění dluhových mantinelů a oslabení kontrolních mechanismů. Když Babiš mluví o „transparentnosti“, zatímco prezident mu vytýká právě rušení průběžného reportingu, není to ironie, je to politická fikce.
Laciný trik s katastrofickým scénářem
Proč premiér volí jazyk totální mobilizace? Protože je pro něj výhodnější rámovat spor jako útok na občany než jako debatu o tom, kolik si vláda smí půjčit a kdo jí na prsty kouká. „Ohrožení zdravotnictví a obranyschopnosti“ zní naléhavě, voličsky srozumitelně a těžko se proti tomu argumentuje v třicetivteřinovém televizním šotu. Jenže fakta jsou tvrdohlavá.
Vládní číslo „150 miliard“, údajný schodek, bez kterého prý nelze fungovat, není přímo zapsáno ve vetovaném zákoně. Je to politická zkratka, součást širšího sporu o trajektorii deficitů. Ministryně financí Schillerová sama v červnovém rozhovoru pro Hospodářské noviny přiznávala další tlaky na rozpočet, včetně 24 miliard na státní pojištěnce. Problém tedy není v tom, že by Pavel zablokoval konkrétní peníze na konkrétní nemocnici. Problém je, že vláda chce volnější ruku při psaní schodků, a slabší dohled nad tím, co s nimi udělá.
A pak je tu detail, který stojí za zvláštní pozornost: Pavel v dopise výslovně připomíná, že některá stěžejní ustanovení novely prošla mimo standardní připomínkové řízení. Uspěchané přepisování fiskálních pravidel bez řádného meziresortního kolečka, to nezní jako zodpovědná správa veřejných financí. To zní jako průhledný manévr.
Dlouhý stín dluhové brzdy
Kdo si myslí, že jde o akademický spor dvou ústavních činitelů, měl by se podívat na čísla Národní rozpočtové rady. Ta letos posunula odhad nárazu na dluhovou brzdu o rok blíž, na rok 2037. Jedenáct let. To není geologická éra, to je horizont, ve kterém dnešní středoškoláci budou splácet hypotéky.
Pavlovo veto nestojí na dojmech ani na osobní antipatii k premiérovi. Stojí na tom, že rozvolňování pravidel v době, kdy se dluhová brzda přibližuje, je hazard s budoucností. Řečnická otázka se nabízí sama: kdo tu vlastně ohrožuje Česko, prezident, který trvá na kontrolních mechanismech, nebo premiér, který je chce oslabit?
Co bude dál, a proč na tom vlastně nezáleží
Nejpravděpodobnější scénář je prostý. Koalice svolá hlasování, 108 poslanců zvedne ruku, veto padne. Procedurálně čistý výsledek, politicky předvídatelný. Po přehlasování už Pavel v rámci zákonodárného procesu nemá další nástroj, zbývá jen teoretická možnost následné ústavní kontroly, kterou by musel iniciovat někdo jiný.
Jenže právě ta předvídatelnost odhaluje, o co Babišovi doopravdy šlo. Ne o záchranu zdravotnictví. Ne o obranu vlasti. O to, aby z technického sporu o fiskální pravidla udělal emocionální bitvu, ve které je on ochránce a Pavel škůdce. Starý trik, ale tentokrát příliš průhledný, protože prezidentův dopis je veřejný, konkrétní a čitelný. A proti konkrétním paragrafům je i ten nejhlasitější křik jen šum.
Babiš veto přehlasuje. Ale důvod, proč ho Pavel vrátil, ze světa nezmizí, a dluhová brzda v roce 2037 se na tiskové konference neohlíží.