Babiš si dlouho koledoval a zkoušel, kam až může u prezidenta zajít. Teď mu to Pavel vrátil i s úroky
Málokterý premiér v novodobé české historii tak systematicky testoval trpělivost hlavy státu, a málokterý prezident tak dlouho čekal, než odpověděl tvrdou měnou.
Obsah článku
Andrej Babiš strávil první půlrok svého druhého mandátu v čele vlády tím, že krok za krokem posouval hranice toho, co si může k prezidentovi dovolit. Nejdřív personální nátlak, pak zpochybnění Pavlova místa na summitu NATO, nakonec pokus ho z delegace úplně vyškrtnout. Petr Pavel přitom měsíce reagoval dopisy, nabídkami kompromisu a trpělivými gesty. Jenže 22. července 2026 přepnul. Vetoval vládní zákon, který rozvolňuje fiskální pravidla a oslabuje parlamentní kontrolu. A tím ukázal, že Hrad umí nejen snášet, ale i trestat.
Salámová metoda: od Turka po Ankaru
Celý spor nezačal jedním výbuchem, ale řadou drobných provokací, z nichž každá testovala, jestli prezident ustoupí. Už 8. ledna 2026 Babiš oficiálně navrhl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. Pavel odmítl. Premiér necouvl. O necelé tři týdny později, 27. ledna, prezident veřejně označil textové zprávy šéfa prezidentské kanceláře Petra Macinky za pokus o vydírání, a naznačil, že za nimi může stát širší vládní strategie. Přímý důkaz Babišovy autorizace sice doložen nebyl, ale atmosféra se zahustila.
Pak přišel summit NATO v Ankaře. Pavel 8. dubna písemně oznámil premiérovi, že se hodlá zúčastnit v čele delegace, a žádal součinnost. Babiš v květnu opakoval, že o delegaci rozhodne vláda. Když prezident avizoval účast na vládní schůzi 8. června, kabinet rozhodnutí odsunul na 22. červen. A toho dne prezidenta z delegace skutečně vyškrtl. Macinka veřejně tvrdil, že nejde o pomstu, ale o princip; exekutivu prý má na summitu reprezentovat premiér. Průhledný manévr. Jako by někdo tvrdil, že zamkl dveře kvůli průvanu, ne kvůli člověku za nimi.
Ústavní soud jako první úder
Pavel nečekal. Podal návrh k Ústavnímu soudu na řešení kompetenčního sporu a požádal o předběžné opatření. Soud reagoval za dva dny. Dne 24. června přikázal vládě prezidenta akreditovat a nebránit mu v účasti na summitu. Výslovně přitom chránil dlouhodobou praxi, podle níž čeští prezidenti na summitech NATO bývali.
Babiš ustoupil. Musel. Ale i v porážce zkusil ještě jednu otočku: na tiskové konferenci 29. června řekl, že vláda soudu vyhověla, ale prezident by měl projevit „velkorysost“ a nejet. Jako by člověk, kterému soud přiznal právo, měl být tak laskav a nevyužít ho. Politická fikce hodná lepšího scénáristy.
Veto jako druhé patro odpovědi
Kdyby příběh skončil u summitu, šlo by o vítězství na body. Jenže Pavel přidal tvrdý úder. Dne 22. července 2026 vetoval zákon, kterým vláda měnila pravidla veřejných rozpočtů. Co přesně novela dělala?
- Vyváděla výdaje na dopravní, vodní a energeticko-bezpečnostní infrastrukturu mimo výdajové rámce.
- Umožňovala vládě v určitých situacích překročit rozpočtové výdaje až o deset procent.
- Rušila čtvrtletní zprávy o plnění rozpočtu, tedy průběžnou parlamentní kontrolu.
Pavel v dopise předsedovi Sněmovny argumentoval ohrožením dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí a „významným oslabením nástrojů parlamentní kontroly“. Připomeňme kontext: ještě 20. března téhož roku Pavel podepsal státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun, přestože měl výhrady. Tehdy ustoupil s argumentem, že rozpočtová politika je primárně věcí vlády. O čtyři měsíce později už ne. Rozdíl? Mezi březnem a červencem se odehrála celá eskalační spirála: Turek, Macinka, summit, soud. Pavel vědomě vyčerpal smírnější postupy, aby tvrdý zásah přišel až po zjevném překročení čáry.
Důležité zpřesnění: nejde o Pavlovo první veto vůbec. Za Fialovy vlády vetoval dva zákony z 258 podepsaných. Za Babišovy vlády do 22. července podepsal sedmnáct zákonů a nevetoval ani jeden. Teď ano. I v historickém srovnání je přitom Pavel stále zdrženlivý; Václav Havel vetoval 25 zákonů, Václav Klaus 59, Miloš Zeman v prvním období sedm.
Může Babiš veto zlomit?
Aritmeticky ano. Koalice ANO, SPD a Motoristů drží ve Sněmovně 108 mandátů, k přehlasování veta stačí 101. Při plné disciplíně je to pohodlné. Jenže politika není jen aritmetika. Babiš už v tomto střetu jednou veřejně ustoupil po zásahu Ústavního soudu. Teď čelí prezidentské argumentaci, že jeho vláda rozvolňuje zadlužovací mantinely a zbavuje Sněmovnu kontrolních nástrojů. Může přežít proceduru. Hůř se mu ale bude prodávat obraz premiéra, který má vše pod kontrolou.
A přesně v tom spočívá Pavlova strategie, pokud to strategie je. Nechal Babišův tábor vyčerpat personální nátlak, summitovou šikanu i ústavní hraniční zkoušku. Nechal ho vyhrát pár kol na body. A pak ukázal, že trpělivost není slabost, ale načasování.
Kohabitace mezi Hradem a Strakovkou vstoupila do tvrdé fáze. Kompetenční spor běží u Ústavního soudu, veto míří do Sněmovny. Kdo si myslel, že Pavel zůstane u dopisů a smířlivých gest, ten špatně četl soupeře.