Pavel řekl dost vládnímu rozhazování a je to dobře. Schillerová neví, kdy přestat, a tak musí zasáhnout prezident
Když si vládní většina přepisuje pravidla hry ve chvíli, kdy jí začínají překážet, přestává jít o rozpočtovou politiku a začíná jít o moc bez brzd.
Obsah článku
Petr Pavel vetoval zákon o veřejných rozpočtech a udělal přesně to, co měl. Ne proto, že by šlo o nějakou účetní drobnost, o jednu spornou položku nebo o technický spor mezi ekonomy. Vrátil zákon, který současně rozvolňuje mantinely zadlužování a oslabuje parlamentní kontrolu nad penězi státu. Obojí najednou, v jednom balíku, projednaném zčásti mimo standardní připomínkové řízení. Je to první prezidentské veto vůči vládě Andreje Babiše, dosud Pavel této vládě podepsal sedmnáct zákonů. Že zrovna tento vrátil, má svou logiku. A svou váhu.
Dva body, které by neměl přehlédnout nikdo
Jádro problému není v tom, že vláda chce utrácet víc. To dělají vlády odjakživa. Problém je, jak si k tomu otevírá dveře a kolik zámků přitom sundává.
První výbušný bod: nová klauzule umožňuje vládě při „zhoršené bezpečnostní situaci“ překročit výdaje státního rozpočtu až o deset procent. Zní to rozumně, dokud si člověk neuvědomí, kdo rozhoduje o tom, že bezpečnostní situace je zhoršená. Bezpečnostní rada státu, tedy pracovní orgán vlády samotné. Jinými slovy, vláda si sama povolí utrácet víc, sama si definuje důvod a parlament stojí stranou. Definice spouštěče je přitom vágní, navázaná „zejména“ na články 4 nebo 5 Severoatlantické smlouvy, ale slovíčko „zejména“ nechává prostor pro téměř cokoli. Precedent, který tím vzniká, je nebezpečnější než samotná částka.
Druhý bod: část infrastrukturních výdajů (dopravních, vodních, energetických) se vyjímá z výdajových rámců. To zní jako investice do budoucnosti, ale ve skutečnosti jde o průhledný manévr. Výdajové rámce existují právě proto, aby vláda nemohla přesouvat peníze mimo kontrolní mechanismy. Jakmile z nich začnete vyjímat „strategické“ položky, rámce přestávají být rámci a stávají se kulisou.
Národní rozpočtová rada to vidí stejně, a ostřeji
Pavel není v této kritice sám. Národní rozpočtová rada ve svém stanovisku z června 2026 mluví o „bezprecedentním rozvolnění“ domácích fiskálních pravidel. Její závěr je tvrdý: novela může učinit česká pravidla benevolentnějšími než ta evropská. Jakákoli budoucí vláda bude nově vázána hlavně unijním rámcem, nikoli přísnější domácí disciplínou. Domácí brzda zůstává, ale už není v garáži; je někde na evropské dálnici, kam z Prahy dojedete pozdě.
Mojmír Hampl, předseda NRR, připomíná širší kontext. Éra ANO na ministerstvu financí přinesla zrušení superhrubé mzdy, zrušení silniční daně, zrušení daně z převodu nemovitostí, zvýšení prahu pro registraci k DPH. Každý jednotlivý krok měl svou logiku, ale dohromady vytvořily díru, kterou dnešní vláda místo záplatování dál rozšiřuje. Schillerová a její tým argumentují, že bez úprav by nešlo sestavit další rozpočty bez „paralýzy funkcí státu“. Jenže to je přesně ten typ argumentu, který zní naléhavě, dokud si neuvědomíte, že paralýzu způsobily předchozí kroky téhož politického proudu. Řešit důsledky vlastního rozvolnění dalším rozvolněním není fiskální politika. Je to politická fikce.
Čísla, která mluví jasněji než politici
Státní dluh za první čtvrtletí 2026 stoupl o 42,3 miliardy korun na 3 719,8 miliardy. Ministerstvo financí pro letošek počítá s refinancováním splátek za 423,6 miliardy a s hrubou emisí korunových dluhopisů v rozsahu 400 až 500 miliard. Evropská komise čeká růst dluhu sektoru vládních institucí z 44,3 % HDP v roce 2025 na 47,2 % v roce 2027. Deficit má letos dosáhnout 2,8 % HDP, příští rok bez změny politiky 2,9 %.
A teď k tomu, co z toho cítí běžný člověk. Průměrná sazba nových hypotečních úvěrů byla v květnu 2026 podle ČNB na 4,59 %. Přímá rovnice „jedna novela rovná se skok sazeb“ neexistuje, ale mechanismus je jasný: volnější fiskální politika znamená dražší financování státu, dražší financování státu znamená vyšší tržní sazby a vyšší tržní sazby znamenají, že banky nemají důvod zlevňovat hypotéky. Kdo si letos refixuje nebo bere nový úvěr, platí účet za politiku, která se tváří, že účty neexistují.
Proč veto nestačí, ale proč je přesto důležité
Buďme upřímní: Sněmovna může veto přehlasovat. Koalice má hlasy a politickou motivaci pravidla uvolnit. Legislativní historie tohoto zákona to dokazuje: Senát ho v červnu vrátil s pozměňovacími návrhy, Sněmovna 7. července přijala znovu původní znění. Prezidentské veto je v této fázi poslední ústavní brzda, nikoli neprůstřelná zeď.
Přesto má smysl. A ne malý. Pavel ve svém odůvodnění velmi přesně vyjmenoval body, které považuje za rizikové. Vytvořil tím argumentační materiál, který přežije jedno hlasování. Ukázal, že prezidentský úřad není razítkovací automat a že existuje hranice, za kterou ani loajální spolupráce s vládou nejde. Sedmnáct podepsaných zákonů a pak jedno veto. To není obstrukce. To je signál.
Kdo za to zaplatí
Řečnická otázka, která má bohužel velmi konkrétní odpověď. V první linii stát přes dražší obsluhu dluhu. V druhé linii budoucí rozpočty, které budou muset škrtat jinde, protože prostor spolkly dnešní výjimky. Ve třetí linii daňoví poplatníci a dlužníci, kteří žijí ve světě, kde se čtyřapůlprocentní hypotéka považuje za normál. Hampl odhaduje, že současná vláda místo slibovaného snižování salda o půl procentního bodu HDP ročně saldo o zhruba stejnou hodnotu zhoršuje. To není chyba v odhadu. To je otočka o sto osmdesát stupňů.
Prezident udělal, co mohl. Teď je na Sněmovně, jestli si přečte víc než jen hlasovací lístek.