Ostré spory k politice patří. Trapné zesměšňování na sítích je ale pod úroveň poslanců — Schillerové by to měl někdo připomenout
Když vládní politička potřebuje Instagram, aby z předsedy opoziční strany udělala meme, nepředvádí sílu. Předvádí prázdno.
Obsah článku
Politická kritika k demokracii patří, ale to, co předvedla Alena Schillerová svým instagramovým videem o Martinu Kupkovi, je pod úroveň každého poslance. Řekla, že „jako předseda ODS je úplně neviditelný“, přidala poučku „politický nezájem není kampaň“ a v popisku dovršila dílo větou, že „Kupka je sám sobě antiKupkou“. Použila přitom přibližně pět měsíců staré záběry z únorové tiskové konference ODS. Žádný argument o rozpočtu, žádná čísla o výkonu opozice, žádná věcná polemika. Jen shazování. A právě tady vede ostrá čára mezi politikou, která k demokracii patří, a levným obsahem, který ji degraduje.
Výsměch není argument, i když má tisíce zhlédnutí
Demokracie žije ze střetu. Tvrdého, hlasitého, někdy nepříjemného. Jenže střet předpokládá, že obě strany mluví o něčem konkrétním: o zákonech, reformách, penězích, důsledcích rozhodnutí. Schillerová nic z toho neudělala. Místo aby Kupkovi vytkla konkrétní politický postoj nebo selhání, zvolila formát, který protivníka nevyvrací, jen ho zmenšuje. Označit někoho za „neviditelného“ není kritika. Je to pokus definovat člověka dřív, než se sám definuje vlastní agendou. A to je zásadní rozdíl.
Říkejme tomu politický shaming. Nejde o to, jestli má Kupka silný, nebo slabý veřejný profil, to ať posoudí voliči. Jde o to, že vládní politička s přístupem k reálným datům, zákonodárným nástrojům a exekutivní moci si vybrala cestu internetového vtípku. Kdo tohle potřebuje, spíš prozrazuje slabost vlastní argumentace než sílu své politiky.
Není to exces, je to systém
Bylo by pohodlné odbýt Schillerové video jako osamělý výstřelek. Jenže ono nikam nevybočuje, naopak přesně zapadá do komunikační linie hnutí ANO. Kupka sám už v lednu na kongresu ODS upozorňoval, že vládní komunikace jede „Antifiala na plný plyn“. O půl roku později se totéž děje jemu, jen pod jiným názvem.
A pak je tu Babišova uniklá „komunikační karta“. Dokument, který premiér vysvětloval jako text od „občana či fanouška“, ale který obsahoval instrukce, jak prezidenta ignorovat a lídra opozice vykreslovat jako loutku. Mechanismus je identický s tím, co Schillerová předvedla veřejně: neřešit věc, zarámovat člověka. Rozdíl je jen ve formě, jedno je zákulisní manuál, druhé frontální výsměch na Instagramu. Logika zmenšování protivníka zůstává stejná.
Viralita není přesvědčivost
Obhájci podobného stylu mají pohotový argument: funguje to. Čísla, dosah, interakce. Analýza společnosti Carl Data, která zkoumala přes 2 700 příspěvků českých politických lídrů, skutečně ukazuje, že video formát a emocionální obsah generují nejvyšší interakce. Babiš dominuje zapojením publika, Okamura frekvencí, Facebook zůstává hlavní politickou arénou. Schillerová do téhle mašinérie zapadá jako ozubené kolečko.
Jenže vysoký dosah a přesvědčivost jsou dvě zcela odlišné věci. Socioložka Marie Heřmanová z Akademie věd výslovně varuje, že úspěch politika na sociálních sítích neznamená automaticky hlas od voliče. Část publika sleduje politiky ironicky; Heřmanová přímo mluví o sledovanosti z trapnosti, kdy uživatelé konzumují obsah ne proto, že s ním souhlasí, ale proto, že je baví jeho absurdita. Schillerová je pro nezanedbatelnou část svého publika objektem právě takového ironického sledování. Lajk není souhlas. Sdílení není důvěra. A komentář „😂“ pod politickým videem může stejně dobře znamenat „výborně“ jako „to snad ne“.
K tomu tvrdá data: podle CVVM z ledna 2026 Schillerové nedůvěřuje nejméně polovina veřejnosti. Pro jádro ANO její videa možná fungují jako mobilizace. Pro střed a nerozhodnuté voliče jsou spíš reputačním rizikem.
Algoritmus odměňuje konflikt, politik by měl odolat
Platformy jsou navržené tak, aby odměňovaly zkratku, emoci a konflikt. První kontakt uživatele s obsahem dnes řídí algoritmus, ne jiný člověk. Politici tomu přizpůsobují komunikaci, a je naivní očekávat, že to přestanou dělat. Ale jedno je přizpůsobit formát a druhé je vzdát se obsahu. Krátké video může nést argument. Ostrý příspěvek může obsahovat číslo, srovnání, konkrétní výtku. Schillerová si vybrala tu jednodušší cestu: žádný argument, jen nálepku.
A právě tady by měl někdo zakročit. Ne cenzurou, ne zákazem, ale prostým politickým tlakem zevnitř. Andrej Babiš a vedení ANO nastavují komunikační standard celého hnutí. Pokud je ten standard „udělej z protivníka vtip a tvař se, že je to politická práce“, pak se nelze divit, že veřejná debata vypadá tak, jak vypadá. Kupka na svém kongresu deklaroval, že nechce dělat „Antibabiš“ politiku, že chce nabídnout konkrétní řešení. Jestli u toho vydrží, je otázka. Ale aspoň ví, kde je laťka.
Proč na to nereagovat přestřelkou
Lákavá odpověď na Schillerové video by byla protivideo. Stejný formát, stejný tón, stejná platforma. Jenže to je přesně ta past, kterou algoritmická logika nabízí: krmit konflikt dalším konfliktem, protože každá reakce zvyšuje dosah původního příspěvku. Prakticky nejúčinnější odpověď je jedna věta, jedna pointa, konec. Žádné dlouhé rozhořčení, žádné vysvětlování, proč je to pod úroveň. Kdo se rozepisuje, prohrává, ne v argumentu, ale v pozornosti, kterou daruje útočníkovi.
Schillerová nepředvedla ostrý politický střet. Předvedla, že v české politice roku 2026 stále častěji vyhrává ten, kdo protivníka nejrychleji promění ve formát pro palec nahoru. Dokud to někomu v ANO nepřijde trapné, bude se to opakovat.