Když válka, tak se vším všudy. Pavel poprvé použil prezidentské veto — a Babiš se může vzteky zbláznit
Petr Pavel konečně přestal hrát hodného. 22. července vetoval zákon, který Babišově vládě otevírá cestu k utrácení stovek miliard mimo parlamentní kontrolu.
Obsah článku
Sedmnáct zákonů Babišovy vlády prošlo Hradem bez škrábnutí — premiér zřejmě zapomněl, že prezidentské veto není ozdoba úřadu, ale reálný nástroj moci. Sedmnáct podpisů, sedmnáct příležitostí říct „ne“, sedmnáct tichých souhlasů. A pak přišel osmnáctý zákon a prezident poprvé sáhl po veřejné brzdě. Ne kvůli drobnosti, ne kvůli symbolickému gestu. Vetoval normu, která mění samotnou architekturu toho, jak stát smí utrácet a kdo ho při tom hlídá. Pokud existuje něco jako vyhlášení institucionální války, tohle je její první výstřel.
Nejde o peníze. Jde o pravidla, podle kterých se peníze berou
Kdyby Pavel vetoval konkrétní rozpočtovou položku, řekněme dotaci na nějaký pochybný projekt, šlo by o politickou potyčku. Jenže on vetoval zákon, který přepisuje pravidla hry. A to je zásadní rozdíl, který Andreje Babiše musí bolet víc než cokoli jiného.
Co novela skutečně dělá? Umožňuje vládě při „zhoršené bezpečnostní situaci“ překročit schválené výdaje až o 10 %. Při letošním rozpočtu to znamená prostor navíc zhruba 240 miliard korun. Čtvrt bilionu. Bez nutnosti projít standardním schvalovacím kolečkem v plénu Sněmovny. Stačí rozpočtový výbor, v krajním případě rozhodnutí vlády a ministerstva financí. A kdo definuje „zhoršenou bezpečnostní situaci“? Vláda sama, po projednání v Bezpečnostní radě státu, tedy v orgánu, který sama řídí.
To není rozpočtová politika. To je bianco šek s bezpečnostní nálepkou.
Proč teď a proč ne dřív
Oprávněná otázka. V březnu 2026 Pavel podepsal státní rozpočet, přestože k němu měl (jeho vlastními slovy) „kritické výhrady“. Tehdy napsal, že rozpočtová politika je primárně věcí vlády a ta se za ni zodpovídá občanům. Diplomatická formulace pro „nelíbí se mi to, ale nechám vás“.
Co se změnilo? Předmět sporu. Rozpočet je konkrétní volba na jeden rok, kolik kam. Novela rozpočtových pravidel je změna systému. Pavel v dopise předsedovi Sněmovny rozlišuje mezi nesouhlasem s vládní prioritou a nesouhlasem se změnou zákonných brzd. Jinými slovy: můžete si vybrat, jak rychle jedete, ale nesmíte demontovat brzdy.
A přesně to podle prezidenta novela dělá. Umožňuje sestavovat rozpočty s deficitem hlubším než 3 % HDP. Vyjímá infrastrukturní a bezpečnostní výdaje z výdajových rámců. Ruší podmínku souhlasu rozpočtového výboru se změnami v rozpočtech nezávislých institucí, Ústavního soudu, NKÚ, Kanceláře prezidenta, obou komor Parlamentu. Ministerstvo financí tak získává páku nad těmi, kdo mají kontrolovat vládu. Elegantní. A nebezpečné.
Bezpečnost jako záštita, nebo jako záminka?
Vláda novelu neprodává jako rozpočtový trik. Prodává ji jako nutnost. Bezpečnostní situace v Evropě, potřeba investic do infrastruktury, modernizace armády. To všechno jsou legitimní priority. Nikdo při smyslech nebude tvrdit, že Česko nepotřebuje investovat do obrany.
Jenže mezi „potřebujeme investovat do obrany“ a „proto zrušíme fiskální brzdy a oslabíme parlamentní kontrolu“ je propast. Předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl to pojmenoval bez diplomatických kudrlinek: jde o „výrazné rozvolnění fiskálních pravidel a fiskální disciplíny“, největší minimálně od covidu. Podle jeho výpočtů by samotné vyjmutí infrastruktury z rámců mohlo navýšit schodek o sto miliard, a vágně definované mimořádné situace přidají další prostor.
Senát novelu neodmítl, ale vrátil ji s úpravami, chtěl přísnější podmínky pro mimořádné výdaje a ochranu rozpočtové autonomie nezávislých institucí. Jinými slovy: ani horní komora nespolkla vládní konstrukci bez výhrad. Spor tedy není jen Pavel versus Babiš. Je to širší blok kontrolních institucí versus ministerstvo financí.
Přehlasují ho. A stejně vyhrál
Buďme realističtí. Podle ČTK má koalice 108 hlasů, k přehlasování veta jich potřebuje 101. Hlasování je naplánováno na 25. srpna. Pokud vládní většina drží, a nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se drolila, zákon projde i bez prezidentova podpisu.
Jenže smysl tohoto veta není v jeho právní účinnosti. Suspenzivní veto je ze své podstaty zdržovací manévr, ne definitivní stopka. Pavlova kalkulace je jiná: veřejně a formálně označit vládní rozpočtovou konstrukci za systémové riziko. Vytvořit záznam. Donutit každého poslance, který zvedne ruku pro přehlasování, aby tak učinil s vědomím, že hlasuje proti výslovnému varování prezidenta, Senátu i Národní rozpočtové rady.
NRR přitom už nyní projektuje náraz na dluhovou brzdu v roce 2037. Ne „jednou v budoucnu“. Za jedenáct let. A Pavel v dopise varuje před „rozsáhlými fiskálními korekcemi s nepříznivými sociálními dopady“, což je prezidentská čeština pro vyšší daně a tvrdší škrty.
Válka, která teprve začíná
Babiš označil veto za nezodpovědné a aktivistické. Což je přesně ta reakce, kterou Hrad potřeboval, premiér se brání, místo aby ignoroval. Tím potvrzuje, že zásah bolí.
Sedmnáct podpisů a pak jedno veto. Pavel si vybral moment i terč. Neútočí na jednu položku, útočí na mechanismus. A i kdyby Sněmovna v srpnu zákon protlačila silou většiny, precedent je na stole: prezident poprvé veřejně řekl, že tato vláda nerozhazuje jen peníze, ale demontuje pojistky, které mají rozhazování bránit. Tahle věta už z protokolu nikdo nevymaže.