Prezidentské veto: Důkaz síly, nebo fandění opozici? Petr Pavel si svým rozhodnutím zavařil
Petr Pavel právě udělal zásadní rozhodnutí, které bylo nezbytné, ale bude mít své následky.
Obsah článku
Prezidentské veto novely rozpočtových zákonů není bomba, která by smetla vládní agendu ze stolu. Je to něco zákeřnějšího: politická brzda, která nutí vládu znovu veřejně obhajovat zákon, před nímž varovala i Národní rozpočtová rada. Pavel tím neříká „toto nesmí platit“. Říká: „Vysvětlete to ještě jednou, a tentokrát nahlas.“ A právě v tom je síla i riziko jeho kroku. Protože zatímco jednou rukou vrací Sněmovně sporný tisk 90, druhou si otevírá frontu, na které už bojuje měsíce, kompetenční válku s Babišovým kabinetem o to, kde končí Hrad a kde začíná Strakova akademie.
Veto jako politická zbraň, ne právní tečka
Označovat prezidentské veto za „zablokování zákona“ je politická fikce, kterou rády živí obě strany sporu. Pavel zákon nezabil. Vrátil ho Poslanecké sněmovně s dopisem, ve kterém na několika stranách rozebírá, proč považuje novelu za nebezpečnou. Sněmovna může jeho námitky přehlasovat prostou většinou všech poslanců, a podle stavu projednávání k 23. červenci 2026 se tak může stát už od 2. srpna.
Jenže právě v tom zdržení leží skutečný účinek. Vláda chtěla mít novelu vyřízenou tiše a rychle, ideálně v mediálním stínu summitu NATO v Ankaře. Pavel jí tento komfort sebral. Teď musí koalice ANO znovu shánět hlasy, znovu vysvětlovat, proč chce:
- vyjmout dopravní, vodní a energetickou infrastrukturu z výdajových rámců,
- umožnit překročení výdajů státního rozpočtu až o 10 % při „zhoršené bezpečnostní situaci“,
- oslabit průběžné parlamentní reportování plnění rozpočtu.
Každý z těchto bodů je sám o sobě politicky hořlavý. Dohromady tvoří balík, který Národní rozpočtová rada ve svém stanovisku č. 3/2026 označila za riziko pro fiskální udržitelnost. Bez novely by hotovostní saldo státního rozpočtu pro rok 2027 vycházelo kolem minus 156 miliard korun, s maximálním využitím obranné výjimky kolem minus 190 miliard. Vláda potřebuje volnější mantinely. Pavel říká, že příliš volné mantinely nejsou mantinely.
Průhledný manévr, nebo legitimní brzda?
ANO má odpověď připravenou. Zuzana Ožanová ve středečním vysílání pořadu 360° na CNN Prima NEWS prohlásila, že Pavel vetem „potvrdil roli lídra opozice“. Je to čistá, snadno zapamatovatelná nálepka, a právě proto je tak účinná. Kdo potřebuje číst prezidentův dopis Sněmovně, když stačí říct, že hlava státu fandí opozici?
Jenže tato nálepka má problém: neříká nic o obsahu zákona. Karel Haas ve stejné debatě připomněl, že novela je „útok na rozpočtovou odpovědnost“, a poukázal na to, co nazval „mikrofauly vlády„, drobné, ale systematické posuny pravidel, které jednotlivě vypadají nevinně a dohromady rozvolňují celý systém. Kdo z nich má pravdu? Podle nás je v této fázi věcně silnější linie o fiskálních rizicích. Podpírá ji nejen prezidentovo detailní odůvodnění, ale i nezávislé varování rozpočtové rady. Teze o „lídrovi opozice“ je zatím hlavně komunikační strategie, ne argument.
Řečnická otázka se nabízí sama: je prezident, který vrací zákon s odkazem na rozpočtovou odpovědnost, opravdu opozičník, nebo dělá přesně to, k čemu suspenzivní veto v ústavním systému existuje?
Dvě fronty najednou, a ani jedna není vyhraná
Tady si Pavel skutečně zavařil. Veto rozpočtové novely nepřichází ve vakuu. Přichází uprostřed kompetenčního střetu o summit NATO, který eskaloval až k Ústavnímu soudu.
Připomeňme časovou osu: vláda čtyři měsíce odkládala rozhodnutí o složení delegace na summit v Ankaře. Z dubna na 8. června, pak na 22. června. Prezidentská kancelář tvrdí, že Babiš neodpověděl na žádný z návrhů kompromisu. Vláda oponuje, že čekala na finální program a potřebovala obhájit českou pozici k obranným výdajům sama. Naše dedukce je prostá: odklad vládě vyhovoval, protože držel Pavla v nejistotě a přesouval řešení do časové tísně.
Pavel nakonec podal kompetenční žalobu. Ústavní soud vydal předběžné opatření, které mu účast umožnilo, s odkazem na to, že z dvaceti summitů NATO od vstupu Česka do aliance vedl delegaci prezident v devatenácti případech. Jedinou výjimkou byly zdravotní komplikace v roce 2022. Soud ale výslovně zdůraznil, že jde o provizorní zachování dosavadní praxe, nikoli o definitivní výklad kompetencí. Meritorní nález teprve přijde.
A právě tady se obě fronty protínají. Pavel teď vede současně spor o rozpočtová pravidla i spor o to, kdo zastupuje Česko navenek. Pro Babiše je to dárek: může oba konflikty slít do jednoho narativu o prezidentovi, který překračuje svou roli. Pro Pavla je to sázka s vysokým rizikem; pokud Ústavní soud v meritorním nálezu vymezí prezidentské kompetence úžeji, než Hrad doufá, zpětně to oslabí i politickou váhu jeho veta.
Co veto nezastaví, a co může změnit
Nejdůležitější věc, kterou je třeba říct jasně: veto neblokuje navýšení výdajů na obranu. Babiš po summitu v Ankaře oznámil, že příští rok chce Česko zvýšit obranný rozpočet o 36 miliard korun a dosáhnout dvou procent HDP. Ministerstvo financí už ve svém fiskálním výhledu z listopadu 2025 uvádělo, že i podle stávající úpravy lze výdaje nad zákonné minimum navyšovat bez kolize s výdajovými rámci. Veto blokuje jednodušší cestu, ne samotnou možnost obranu financovat.
Co ale veto může změnit, je politická cena té jednodušší cesty. Vláda teď musí novelu protlačit znovu, pod veřejným drobnohledem, s prezidentovými námitkami na stole. Historická paralela naznačuje, jak to může dopadnout: když Miloš Zeman v říjnu 2014 vetoval služební zákon, Sněmovna jeho veto přehlasovala a zákon vstoupil v platnost jako zákon č. 234/2014 Sb. I silně konfliktní prezidentské veto v českém systému často končí tím, že poslední slovo má parlamentní většina.
Sázka, která se teprve rozhodne
Pavel vsadil na to, že dokáže vládě rozbít pohodlný příběh o „nutné flexibilitě“ a přinutit ji znovu veřejně obhajovat rozvolnění rozpočtových pravidel. Jestli se tato sázka vyplatí, nerozhodne ani prezidentský dopis, ani stranické nálepky. Rozhodne o tom Poslanecká sněmovna při novém hlasování, a v delším horizontu Ústavní soud, jehož nález nastaví mantinely vztahu mezi Hradem a vládou na roky dopředu. Jedno je ale jisté už teď: éra tichého soužití prezidenta s kabinetem Andreje Babiše definitivně skončila.