Kdo nemyslí na budoucnost, bude se jednou divit: Statisícům Čechů v důchodu hrozí, že dostanou výrazně nižší důchod, než by čekali
Český důchodový systém obsahuje past, o které se téměř nemluví: pouhé pobírání invalidního důchodu I. nebo II. stupně se do budoucí starobní penze nepočítá.
Obsah článku
Tohle není chyba jednotlivců. Tohle je systém, který zásadní podmínku schová do technické poznámky na třicáté stránce brožury a pak se tváří, že tím splnil svou povinnost. Čtvrt milionu lidí v Česku pobírá invalidní důchod prvního nebo druhého stupně. Většina z nich žije v přesvědčení, že když jim stát přiznal invaliditu, automaticky jim „běží“ i pojištění do stáří. Neběží. A nikdo jim to pořádně neřekne, dokud nepřijdou na úřad s žádostí o starobní důchod a nezjistí, že jim chybí roky, které už nikdy nedoženou.
Pravidlo, které stát schoval do poznámky pod čarou
Pojďme si říct, jak ta past funguje. Třetí stupeň invalidity, tedy pokles pracovní schopnosti o nejméně 70 %, je takzvanou náhradní dobou pojištění. Člověk pobírá důchod a roky se mu počítají. Logické, férové, srozumitelné. Jenže u prvního a druhého stupně platí pravý opak. ČSSZ to výslovně uvádí: náhradní dobou pojištění je pouze pobírání invalidního důchodu III. stupně. Tečka. Kdo má první nebo druhý stupeň a nepracuje v pojištěném režimu, ten si za každý takový rok nepřidá do budoucí starobní penze vůbec nic.
Stát tím vlastně říká: „Vaše pracovní schopnost klesla o 35 až 69 procent, ale my předpokládáme, že budete dál pracovat.“ Předpokládá to tiše, technickou konstrukcí zákona, nikoli srozumitelným varováním. Člověk s poklesem pracovní schopnosti o polovinu má podle této logiky sám aktivně hledat pojištěnou práci, jinak si sabotuje vlastní stáří. To není sociální politika. To je politická fikce.
Čísla, která bolí
Přestaňme mluvit obecně. K 31. prosinci 2025 evidovala ČSSZ v Česku 185 081 příjemců invalidního důchodu prvního stupně a 81 616 příjemců druhého stupně. Dohromady 266 697 lidí. Ne všichni jsou ohroženi, část z nich současně pracuje a pojištění si platí. Kolik přesně? To oficiální statistika neříká. A právě v tom je další průhledný manévr systému: stát ani nesleduje, kolik lidí si pod jeho pravidly tiše kopou jámu.
Co znamená jeden chybějící rok pojištění v penězích? V roce 2026 se za každý celý rok pojištění započítává 1,495 % výpočtového základu. Průměrný sólový starobní důchod v březnu 2026 činil 21 793 Kč měsíčně, z toho základní výměra 4 900 Kč. Orientační dopad:
- 1 chybějící rok → přibližně −480 Kč měsíčně
- 5 chybějících let → přibližně −2 400 Kč měsíčně
- 10 chybějících let → přibližně −4 800 Kč měsíčně
- 20 chybějících let → přibližně −9 700 Kč měsíčně
Dvacet let bez pojištěné práce? To není extrém. Invalidita prvního stupně se přiznává i lidem ve třiceti. A teď si vezměte, že průměrný invalidní důchod prvního stupně v březnu 2026 činil 10 484 Kč. Necelá polovina průměrného starobního důchodu. Člověk žije za deset a půl tisíce měsíčně, a mezitím si nevědomky krátí i to, co dostane ve stáří. Řečnická otázka: je tohle důstojný sociální systém, nebo laciný trik, jak ušetřit na těch, kteří se nejhůř brání?
Stát ví, ale mlčí
Nejde o to, že by pravidlo bylo tajné. ČSSZ ho popisuje v informačním materiálu k invalidním důchodům. Existuje Informativní důchodová aplikace IDA, kde si člověk může zkontrolovat evidované doby pojištění a podívat se na odhad budoucího starobního důchodu. Jenže to všechno vyžaduje aktivitu uživatele, člověka, který má zdravotní omezení, často nižší příjem a obvykle úplně jiné starosti než procházení webových aplikací správy sociálního zabezpečení.
V dostupných zdrojích není dohledatelné, že by ČSSZ příjemce prvního a druhého stupně systematicky a automaticky varovala: „Pozor, roky vám neběží, udělejte něco.“ Žádný dopis, žádná notifikace, žádné povinné poradenství při přiznání invalidity. Stát informaci zveřejnil a umyl si ruce. Kdo ji nenajde, má smůlu.
A tady je ta nejabsurdnější ironie: od ledna 2026 se výrazně zvedly zákonné minimální výše invalidních důchodů, na 6 534 Kč u prvního stupně, 7 350 Kč u druhého, 9 800 Kč u třetího. Stát tedy zvedl dávku, ale nezměnil pravidlo, které stejným lidem tiše ukrajuje z budoucí penze. Jednou rukou dává, druhou bere. Jen ta druhá ruka je neviditelná.
Co dělat, než bude pozdě
Pro většinu lidí v prvním a druhém stupni invalidity ještě není pozdě, ale jen pokud začnou jednat. Praktické minimum:
- Otevřít IDA a zkontrolovat, kolik evidovaných let pojištění skutečně máte.
- Nastavit si výdělek, který zakládá účast na důchodovém pojištění, jakýkoli pracovní poměr, i zkrácený úvazek.
- Pozor na dohody o provedení práce: v roce 2026 vzniká účast na pojištění až při příjmu alespoň 12 000 Kč v kalendářním měsíci. Při 11 999 Kč a méně se pojištění nespustí. Řetězení „dépépéček“ pod limitem je z hlediska budoucí penze nejhorší možná strategie.
- Nenechávat roky běžet naprázdno, každý rok bez pojištěné práce je minus zhruba 480 Kč měsíčně ve starobním důchodu. Navždy.
- Kdo pracovat nemůže, měl by situaci řešit přímo s ČSSZ nebo s odborným poradcem, protože sama správa uvádí, že u prvního a druhého stupně je třeba si sociální pojištění zajistit.
Systém, který trestá ty, kdo mu důvěřují
Celý problém má jednoho hlavního viníka, a nejsou to invalidní důchodci. Je to stát, který do zákona zabudoval předpoklad, že lidé s poklesem pracovní schopnosti o třetinu až dvě třetiny budou sami aktivně hledat pojištěnou práci, a pak tuto podmínku komunikuje způsobem, jaký by neobstál ani v obchodních podmínkách e-shopu. Čtvrt milionu lidí žije pod pravidlem, které většina z nich nezná. A až se jednou budou divit u přepážky důchodového úřadu, stát pokrčí rameny a řekne: „Ale vždyť jsme to napsali v brožuře.“
Napsali. Na třicáté stránce. Drobným písmem.