Bude se teď prezident s vládou bavit jen skrze Ústavní soud? Komunikace selhala dávno před Ankarou, jen jsme to nechtěli vidět
Česká ústavní politika právě předvedla svou nejsmutnější disciplínu: dva nejvyšší orgány výkonné moci spolu nedokážou promluvit jinak než přes soudní podání.
Obsah článku
Kdo věří, že spor o summit NATO v Ankaře začal 22. června, kdy vláda vyškrtla prezidenta z delegace, dívá se na požár a ptá se, odkud se vzal ten kouř. Skutečný kolaps komunikace mezi Hradem a Strakovkou probíhal veřejně, měsíce předem, za bílého dne. Jenže dokud se dalo tvářit, že jde o „běžné třenice“, nikdo neměl chuť pojmenovat, co se ve skutečnosti děje: systematický rozpad pracovního vztahu dvou institucí, které Ústava nutí spolupracovat.
Leden: den slibu, den zrady
7. ledna 2026 sedí prezident s premiérem u novoročního oběda a veřejně oznamují koordinaci zahraniční a bezpečnostní politiky. Krásná slova, téměř slavnostní. O čtyřiadvacet hodin později prezident posílá premiérovi dopis, v němž odmítá jmenovat Filipa Turka ministrem. Koordinace tedy vydržela přesně jeden oběd. Kdo chce hledat bod zlomu, nemusí listovat dál než do tohoto víkendu. Slib a jeho popření se vešly do 24 hodin, a přesto jsme se tvářili, že systém funguje. Proč? Protože nám vyhovovalo věřit, že dospělí politici si to „nějak vyříkají“. Nevyříkali. Místo toho začali hrát demonstrativní mocenský test, ve kterém nešlo o obsah zahraniční politiky, ale o to, kdo komu smí diktovat pravidla hry.
Únor až květen: ticho, které křičelo
4. února Hrad veřejně varoval, že ministerstvo zahraničí přestalo s prezidentskou kanceláří komunikovat a že to omezuje fungování české zahraniční politiky. Věta, která by v jakékoli jiné parlamentní demokracii vyvolala okamžitou politickou krizi, u nás proletěla mediálním zpravodajstvím jako poznámka pod čarou. A přitom šlo o přesně ten moment, kdy se z „třenic“ stala institucionální dysfunkce. Vláda nekomunikuje s hlavou státu o zahraniční politice v zemi, která je členem NATO a EU. To není diplomatická nešikovnost. To je politická fikce spolupráce, kterou obě strany udržovaly, dokud se jim to hodilo.
Na jaře se spor přesunul k Ankaře. Prezident psal dopisy, vláda je podle jeho podání nechávala bez odpovědi. 8. června Hrad upozornil na odklad vládního projednání delegace. Kdo ještě v květnu říkal „to se nějak vyřeší“, buď nečetl tiskové zprávy, nebo nechtěl.
Červen: jak se z politického sporu stal ústavní
22. června vláda rozhodla, že delegaci do Ankary povede premiér. Zdůvodnění znělo věcně: summit bude o obranných výdajích, o rozpočtu, o české pozici k Ukrajině, a za to odpovídá kabinet. Jenže pod tou věcností se skrýval průhledný manévr. Vláda nepřišla s návrhem na společnou delegaci, nenabídla kompromis, neřekla „poletíme oba a rozdělíme si agendu“. Řekla: ty tam nebudeš. Z devatenácti summitů NATO, na nichž Česko sedělo u stolu, vedl delegaci prezident. Výjimka nastala jedinkrát, kvůli vážnému zdravotnímu stavu. Teď vláda vytvořila výjimku druhou, a tentokrát z čistě politické vůle.
Prezident o den později podal kompetenční žalobu. Ústavní soud 24. června předběžným opatřením nařídil vládě prezidenta notifikovat, zajistit akreditaci a nebránit jeho účasti. Kabinet se podvolil. Ale ještě 29. června premiér na tiskové konferenci říkal, že by prezident měl svou účast „přehodnotit“ a že ho vláda je ochotna pustit na summit „až příští rok“. Řečnická otázka se nabízí sama: je tohle jazyk instituce, která respektuje soudní rozhodnutí, nebo jazyk hráče, který prohrál kolo a chystá se na odvetu?
Soud jako berlička, ne jako řešení
Nejnebezpečnější iluze, kterou si teď můžeme vytvořit, zní: „Ústavní soud to vyřeší.“ Nevyřeší. Soud dokáže nakreslit kompetenční hranici. Dokáže říct, kdo má právo sedět u stolu v Ankaře, v Haagu, kdekoli. Co nedokáže, je donutit prezidenta a vládu, aby spolu mluvili jako partneři, ne jako procesní strany. Ústava předpokládá, že prezident se účastní schůzí vlády, že spolu projednávají zahraniční politiku, že existuje pracovní loajalita mezi institucemi. Nic z toho soud neumí vyrobit nálezem.
Srovnání se zahraničím je poučné, ale ne útěšné. Benátská komise Rady Evropy opakovaně konstatuje, že v parlamentních demokraciích zahraniční politika náleží vládě a hlava státu jedná v ústavně svěřeném rozsahu. Rakouský prezident zastupuje republiku navenek, ale nikdo ve Vídni neřeší, jestli ho kancléř pustí na summit. Protože tam funguje to, co u nás právě zkolabovalo: předpoklad, že ústavní orgány spolu mluví dřív, než musí mluvit přes soud.
Kdo nese větší díl viny
Odpovědnost není symetrická, i když se obě strany snaží vytvořit dojem, že ano. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda slíbila koordinaci a nedodržela ji. Vláda nechala dopisy bez odpovědi. Vláda přerušila zavedenou summitovou praxi. Vláda proměnila spor o obsah zahraniční politiky ve spor o samotné právo prezidenta být u stolu. To je kvalitativní skok, který nelze omluvit tím, že prezident odmítl jmenovat ministra. Odmítnutí jmenování je ústavní pravomoc. Vyřazení hlavy státu z delegace NATO je politické rozhodnutí, které nemá oporu v dosavadní praxi ani v ústavním textu.
Prezident ovšem není bez podílu. Žaloba je legitimní nástroj, ale také eskalace, která veřejně potvrdila, že normální kanály jsou mrtvé. A jeho pozdější vyjádření, že závěry summitu „brzy probere s vládou“, znělo spíš jako laciný trik vstřícnosti než jako skutečný pokus o restart.
Konečný nález soudu přijde nejdříve na podzim. Do té doby budeme žít v zemi, kde dvě hlavy výkonné moci komunikují přes procesní podání a tiskové konference. Není to ústavní krize. Je to něco horšího: politická fikce spolupráce, na kterou si všichni zvykli, protože alternativa, přiznat, že systém selhal, je příliš nepohodlná.