ODS dělá stejné praktiky jako ANO, jen si to nechce přiznat. Nepohodlného člena vyloučili bez mrknutí oka
Strana, která se ještě v červnu chlubila, že „nečeká na pokyny shora“, v červenci předvedla ukázkový pokyn shora. Osm dní stačilo.
Obsah článku
Politická fikce, kterou si ODS o sobě vypráví, dostala v případu Praha 1 tak tvrdou ránu, že ji nezachrání žádná tisková zpráva. Občanští demokraté roky budovali obraz standardní demokratické strany, která se od Babišova hnutí liší právě tím, jak funguje uvnitř. Žádný vůdcovský princip, žádné kádrování z centra, žádná firma jednoho muže. A pak přišel červenec 2026 a Filip Dvořák, předseda oblastního sdružení ODS Praha 1, bývalý starosta městské části a viceprezident Hospodářské komory. Centrum ho nejprve vyzvalo k odstoupení, pak škrtlo z kandidátky a nakonec mu ukončilo členství. Jednomyslně, jak vedení samo zdůraznilo. Bez váhání, bez veřejné debaty, bez jakéhokoli náznaku, že by lokální hlas měl v té věci co říct.
Tři kroky, které by klidně podepsal Babiš
Centralizovaný zásah do místní organizace je přesně to, co ODS u ANO roky kritizuje. Přesto 14. července předsednictvo ODS prohlásilo, že Dvořákova vysvětlení kolem majetkových pochybností nestačí. O tři dny později Výkonná rada rozhodla, že na kandidátce nebude. A 22. července mu ukončila členství. Osm dní od prvního veřejného kroku po definitivní tečku. Kdo hledá paralelu s ANO, nemusí hledat dlouho: i tam předsednictvo rozhoduje o členství a výbor o kandidátkách. Metoda je totožná. Liší se jen logo na hlavičkovém papíře.
Srovnejme tři konkrétní body. Za prvé: centrum přepisuje místní rozhodnutí. ODS v Praze 1 měla vlastní kandidátku, vlastní usnesení oblastní rady. Výkonná rada je smetla ze stolu a kandidátku převzala. Za druhé: centrum rozhoduje o tom, kdo smí být členem. Dvořák neodešel sám, byl odstraněn rozhodnutím orgánu, který sídlí o několik pater výš než místní buňka. Za třetí: důvodem je gumový pojem „dobré jméno strany“ a „zájem strany“. Přesně tytéž formulace najdete ve stanovách ANO. Průhledný manévr? Spíš osvědčený recept, který obě strany sdílejí a žádná z nich to nechce slyšet.
Strana, která nečeká na pokyny shora, dokud je sama nevydá
Ještě 13. června 2026 ODS na své ideové konferenci pyšně deklarovala, že není „firmou řízenou jedním člověkem“ a že její politika nevzniká na pokyn shora. Petr Fiala v roce 2019 napsal, že v ANO je „naprosto zřejmá závislost každého a všech na jedné osobě“. Krásná slova. Jenže co se stane, když je lokální lídr nepohodlný? Stane se přesně to, co ODS u Babiše odsuzovala. Centrum rozhodne, místní organizace poslechne, a kdo neposlechne, letí.
Řekněme si to na rovinu: pokrytectví není v politice nic nového. Ale málokdy se projeví tak čistě jako tady. ODS nejenže použila centralistické nástroje, ona je použila měsíc poté, co veřejně prohlásila, že přesně tohle nedělá. To není jen rozpor. To je laciný trik, který funguje jen do chvíle, než si někdo dá práci obě prohlášení položit vedle sebe.
Martin Kupka po vyloučení řekl, že Dvořák „házel na ODS bláto“ a že „to se v ODS nedělá“. Zajímavá formulace. V ODS se zřejmě nedělá kritika vedení. Ale vyhodit předsedu místní buňky za osm dní, to se dělá naprosto v pohodě.
Praha 1 jako chronická bolest a volební kalkul
Kdo si pamatuje dál než jednu volební periodu, ví, že Praha 1 je pro ODS stará jizva. Podobně tvrdý zásah do tamní organizace proběhl už v roce 2011. Nejde tedy o náhlý výbuch, ale o opakující se vzorec: kdykoli pražská jednička začne žít vlastním životem, centrum přijde a přitáhne otěže.
Tentokrát je ale kontext jiný a citlivější. ODS po sněmovních volbách v říjnu 2025 skončila v opozici. Před komunálními a senátními volbami 2026 si nemůže dovolit reputační skandál na kandidátce. Dvořák a pochybnosti kolem dědictví v hodnotě přibližně 233 milionů korun představovaly riziko, které vedení vyhodnotilo jako nepřijatelné. Jenže místo transparentního procesu zvolilo bleskovou chirurgii. A právě ta rychlost a neochota nechat věci proběhnout zdola prozrazuje, že nešlo o vnitrostranickou demokracii, ale o demonstraci disciplíny.
Rozdíl, který neexistuje, jen se o něm mluví
Zastánci ODS namítnou, že stanovy umožňují odvolání k rozhodčí komisi, a tedy formální pojistka existuje. Ano, existuje. Dvořák se může do třiceti dnů odvolat. Ale formální právo na odvolání neznamená, že proces byl férový. Znamená jen to, že strana si nechala zadní vrátka pro případ soudního sporu. ANO má mimochodem ve stanovách podobné mechanismy. Rozdíl mezi oběma stranami se v této kauze neukazuje v metodě. Ukazuje se výhradně v příběhu, který si ODS o své metodě sama vypráví.
A to je jádro problému. ODS nefunguje jinak než ANO. Funguje stejně, jen si to odmítá přiznat. Když Babiš odstaví nepohodlného člena, ODS to komentuje jako důkaz autoritářského řízení. Když totéž udělá sama, je to „ochrana dobrého jména strany“. Řečnická otázka na závěr by byla zbytečná. Odpověď je zřejmá.
Kdo chce být alternativou k Babišovu stylu politiky, musí se chovat jako alternativa. Ne jen o ní mluvit na konferencích a pak za měsíc předvést přesný opak. ODS v červenci 2026 ukázala, že vzdálenost mezi Lítací a Babišovým hnutím je kratší, než by její voliči chtěli slyšet.