Méně transparentnosti, více pravomocí. Vláda chce ve Sněmovně zavést nový řád a utajit hlasování
Kabinet chystá přepis svého jednacího řádu. Nejcitlivější bod? Možná ztráta stopy po tom, jak který ministr hlasoval o miliardách z veřejných peněz.
Obsah článku
Politická odpovědnost, která se nedá dohledat, přestává být odpovědností. A přesně o to se tu hraje. Vláda Petra Fialy, respektive Úřad vlády pod vedením Tünde Barthy, předkládá kompletně přepracovaný jednací řád kabinetu. Oficiální zdůvodnění zní „zastaralost“ a „nepřehlednost“ předpisu z roku 1998. Jenže pod tou vrstvou technokratického jazyka se skrývá něco podstatně závažnějšího: systémové oslabení možnosti zjistit, kdo z ministrů za co zvedl ruku. A to je problém, který si zaslouží ostřejší pojmenování, než jaké nabízí tisková zpráva.
Iluze novosti a skutečný posun
Začněme tím, co nové není, protože kolem celého sporu se nabaluje spousta nepřesností. Schůze vlády jsou neveřejné odjakživa. Zvukové záznamy z jednání kabinetu nelze podle zákona poskytnout po dobu třiceti let. To není výmysl současné garnitury, to je zákonný stav, který platí bez ohledu na to, kdo sedí ve Strakově akademii. Kdo dnes křičí, že vláda „zavádí tajnost“, míří vedle. Tajnost tu byla dávno.
Co ale nové je a co by mělo budit skutečný neklid, je něco jiného. Podle popisu návrhu zveřejněného iROZHLAS/ČTK má z veřejně dohledatelných záznamů mizet nebo se zužovat jmenné hlasování ministrů. Dnes platný řád u majetkových, dotačních a výdajových rozhodnutí nad milion korun zapisuje, kdo hlasoval pro, kdo proti a kdo se zdržel. Tahle stopa je úzká, omezená, nedokonalá. Ale existuje. A právě ona má být podle kritiků obětována ve jménu „modernizace“.
Premiér jako režisér, ne jako první mezi rovnými
Druhá rovina je posílení procesní kontroly premiéra nad průběhem jednání. Ano, Úřad vlády namítá, že výjimka z připomínkového řízení existuje v řádu od roku 1998. Budiž. Ale kumulace drobných posunů vytváří kvalitativně jiný celek. Když premiér může uzavřít zasedání, výrazněji řídit program schůze a být explicitně popsán jako koordinátor politiky kabinetu včetně pozic vůči EU, přestává být prvním mezi rovnými a stává se režisérem, jehož kolegové ztrácejí viditelnost vlastního hlasu.
Je to průhledný manévr? Nebo upřímná snaha o efektivitu? Pravděpodobně obojí. Efektivita a kontrola se v politice nikdy nevylučují. Problém nastává ve chvíli, kdy efektivita slouží jako alibi pro omezení veřejné dohledatelnosti. A přesně v tomto bodě návrh selhává v testu důvěryhodnosti.
Listina, zákon a laciný trik s hierarchií norem
Zastánci návrhu se rádi opírají o argument, že jednací řád je interní předpis kabinetu, do kterého Sněmovně nic není. Formálně mají pravdu. Ústava říká, že vláda je vrcholný orgán výkonné moci odpovědný Poslanecké sněmovně politicky, nikoli administrativně. Sněmovna nemůže vládě přepsat její interní pravidla hlasováním. Má interpelace, mimořádné schůze, institut důvěry a nedůvěry. To jsou nástroje politického tlaku, ne přímého zásahu.
Jenže právě tady se skrývá laciný trik. Článek 17 Listiny základních práv a svobod zaručuje právo na informace a připouští jeho omezení výhradně zákonem. Interní vládní předpis zákonem není. Pokud nový řád fakticky omezí přístup k informacím nad rámec toho, co zákon dovoluje, stojí na právně pochybném základě. Vláda se může cítit bezpečně u třicetileté blokace zvukových záznamů, tam ji kryje zákon. Ale u zúžení jmenného hlasování v písemných záznamech takovou zákonnou oporu nemá. A to je zásadní rozdíl, který se v debatě ztrácí.
Kdo nese cenu za rozhodnutí, které nikomu nepatří?
Představme si konkrétní situaci. Vláda schválí dotaci za dvě miliardy korun. Dnes existuje aspoň dílčí záznam, který ministr byl pro a který proti. Zítra, pokud návrh projde, uvidíme výsledek, ale ne tvář. Rozhodnutí bude kolektivní v tom nejhorším slova smyslu: nikdo za něj osobně neponese politickou cenu. Ministr, který vnitřně nesouhlasil, se schová za anonymitu kabinetu. Ministr, který prosadil pochybnou zakázku, zmizí v davu.
Tohle není politická fikce. Tohle je logický důsledek pravidel, která odstraňují individuální stopu. A je jedno, jestli za návrhem stojí upřímná snaha o zjednodušení, nebo chladný kalkul. Výsledek je stejný: veřejnost ztrácí nástroj kontroly.
Co s tím může kdokoli udělat?
Řekněme si na rovinu, že nástroje existují, ale žádný z nich není samospásný. Opozice může interpelovat, svolat mimořádnou schůzi, medializovat. Občan může napadnout konkrétní odmítnutí informace, nikoli abstraktně celý řád. Ústavní spor by musel nést oprávněný navrhovatel. Nejúčinnější zbraní zůstává politický tlak a veřejná pozornost. Právě proto je důležité nepřijmout narativ, že jde o pouhou technickou modernizaci.
Vláda, která tvrdí, že nemá co skrývat, by neměla mít problém nechat své ministry hlasovat jmenovitě a veřejně. Pokud s tím problém má, říká tím o sobě víc než jakýkoli jednací řád.