Okamura má krátkou paměť: V roce 2023 sliboval silného prezidenta, který odvolá Fialu. Teď o tom nechce ani slyšet
Předseda Sněmovny v lednu 2023 prodával prezidenta, který smete vládu. O tři roky později mu silný prezident vadí.
Obsah článku
Tomio Okamura je učebnicový příklad politika, pro kterého ústavní principy fungují jako taxík: nastoupí, když jedou jeho směrem, a vystoupí, jakmile by ho zavezly jinam. V lednu 2023 jeho strana hlasitě propagovala Jaroslava Baštu jako kandidáta, který „v případě zvolení odvolá Fialovu vládu„, a tvrdila, že článek 62 Ústavy mu to umožňuje „bez jakýchkoli dalších podmínek“. O tři roky a deset dní později tentýž Okamura vysvětloval, že nominace ministrů je přece věcí koaličních stran a že nechápe, proč to prezident blokuje. Není to krátká paměť. Je to politická fikce vydávaná za princip.
Silný prezident jako jednorázová zbraň
Účelovost Okamurova výkladu z roku 2023 bila do očí už tehdy, jen ji málokdo pojmenoval nahlas. Na webu SPD se dodnes dočtete, že Bašta byl „jediný kandidát“, který slíbil odvolání Fialovy vlády, a že mu to Ústava jasně umožňuje. Kdo si ovšem přečte víc než jeden vytržený článek ústavního textu, zjistí, že čl. 68 váže vznik vlády na důvěru Sněmovny, čl. 74 a 75 popisují konkrétní situace odvolání a čl. 67 říká, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Okamurův výklad z roku 2023 nebyl ústavní analýza. Byl to laciný trik pro voliče, kteří si Ústavu celou nepřečtou.
A přesně proto fungoval jen do chvíle, kdy SPD seděla v opozici. Jakmile se strana stala součástí vládního uspořádání, silný prezident přestal být spasitel a stal se hrozbou. Není náhoda, že Okamurův obrat přišel v lednu 2026, tedy ve chvíli, kdy prezident Pavel odmítl jmenovat vládou navrženého ministra. Najednou byl problém na druhé straně stolu.
Princip, který vydrží přesně jednu volbu
Řekněme si upřímně: pokrytectví ve výkladu prezidentských pravomocí není Okamurův patent. Jak podrobně zmapoval iROZHLAS, podobné obraty předvedli Macinka, Bartoš, Kupka, Fiala i Schillerová. Jenže u Okamury je kontrast nesrovnatelně tvrdší. Ostatní otáčeli u jednoho ministra, u jedné nominace. Okamura v roce 2023 legitimizoval představu prezidenta, který smete celou vládu. To je jako tvrdit, že soused má právo vám zbořit dům, a o tři roky později se rozčilovat, že vám přestavěl plot.
Proč je právě tento rozpor tak politicky cenný? Protože je jednoduchý, archivně doložitelný a nepotřebuje žádnou interpretační gymnastiku. Datum proti datu, výrok proti výroku. Žádný kontext to nezměkčí. Žádné „bylo to myšleno jinak“ to nezachrání. SPD v roce 2023 prodávala maximalistický výklad prezidentské moci jako svůj program. V roce 2026 ho zahodila jako použitý jízdní lístek.
Vláda versus Hrad: hra, ve které Okamura spoluhráčem být nechtěl
Že nejde o akademickou debatu, ukázal červen 2026 v plné nahotě. Vláda, jejíž součástí je i SPD, vyřadila prezidenta Pavla z delegace na summit NATO. Ústavní soud musel zasáhnout předběžným opatřením a vládě nařídit, aby prezidentovu účast umožnila. Pavel se nakonec summitu v Ankaře zúčastnil v obou hlavních částech. Pokus odsunout hlavu státu na vedlejší kolej narazil na institucionální limit.
A spor pokračuje: v červenci 2026 Pavel vetoval zákon z oblasti veřejných rozpočtů. Kohabitační konflikt se prohlubuje. Kde je v tom všem Okamura se svým „silným prezidentem“? Nikde. Ticho. Protože silný prezident je pro SPD přijatelný výhradně tehdy, když míří proti cizí vládě. Proti vlastní? To je prý zásah do koaličních kompetencí.
Co z toho plyne pro voliče
Otázka nezní, jestli je Okamura pragmatik, nebo pokrytec. Pragmatismus předpokládá, že politik ví, co dělá, a přizná změnu kurzu. Pokrytectví znamená, že tvrdí, že žádná změna nenastala. Okamurův případ je to druhé. SPD se v roce 2026 stylizuje do role odpovědné vládní síly, mluví o rozpočtech, stavebním zákoně, médiích veřejné služby. Zároveň předstírá, že její ústavní argumentace z roku 2023 nikdy neexistovala.
Pro každého, kdo chce brát politické sliby vážně, existuje jednoduchý filtr: sledujte, jestli politik drží stejný výklad i tehdy, když mu mocensky nevyhovuje. U Okamury odpověď známe. Tři roky a deset dní stačilo, aby se z „principu“ stal odpad.