V ANO přehazují lidi jak se jim zlíbí. Sotva se stali poslanci, už míří do Senátu. Je to vůči voličům fér?
Mandát v Česku přestal být závazek. Stal se z něj přestupní lístek, který si stranický aparát přepisuje podle momentální potřeby.
Obsah článku
Když politička získá poslanecký mandát jako lídr krajské kandidátky a do roka otevře kampaň do Senátu, není to kariérní postup. Je to průhledný manévr, který z voliče dělá statistu ve hře, jejíž pravidla píše někdo úplně jiný. Případ Jitky Volfové, starostky České Lípy, čerstvé poslankyně a nyní senátní kandidátky ANO, není skandál jedné ambiciózní političky. Je to rentgen systému, v němž se s mandáty zachází jako s figurkami na šachovnici. A pravidla té hry jsou napsána přímo ve stanovách hnutí.
Stranická demokracie jako politická fikce
Vnitrostranická demokracie v ANO funguje přibližně tak jako volby v bytovém družstvu, kde předseda vlastní celý dům. Oblastní sněm může kandidáta navrhnout, krajský sněm k tomu dá stanovisko, ale finální slovo má Výbor hnutí. A kdyby ani to nestačilo, předseda disponuje mimořádnou pravomocí zasáhnout i po schválení kandidátek. Říkejme tomu klidně pojistka, ale pojistka, kterou může kdykoli aktivovat jeden člověk, není demokratický nástroj. Je to koncentrace moci zabalená do organizačního řádu.
Pikantní je, že Volfová jako krajská předsedkyně ANO v Libereckém kraji sedí přímo ve Výboru, tedy v orgánu, který o senátních kandidátech rozhoduje. Je současně předmětem rozhodnutí i součástí rozhodovacího tělesa. Pokud vám to připomíná soudce, který rozhoduje ve vlastní při, pak proto, že to soudce rozhodující ve vlastní při skutečně je. Jen bez taláru a s partajní legitimkou.
Laciný trik s přenosnou značkou
Proč by ANO posílalo do senátní kampaně zrovna čerstvou poslankyni? Odpověď je cynicky prostá: protože značka funguje. Volfová není řadová regionální tvář. Je starostkou krajsky významného města, lídryní sněmovní kandidátky z roku 2025, krajskou předsedkyní hnutí. Centrum nepotřebuje hledat nového kandidáta, když má k dispozici hotový produkt s rozpoznatelností, kterou by jiný uchazeč budoval roky.
ANO přitom samo v minulosti kumulaci funkcí veřejně problematizovalo. Už v srpnu 2025 chtěla část českolipských zastupitelů Volfovou odvolat právě kvůli vrstvení funkcí. Hnutí to tehdy smetlo jako „běžnou praxi“. Jenže co je běžná praxe pro stranu, je pro voliče nedodělaný slib. Člověk, který dal hlas poslanecké kandidátce ANO v Libereckém kraji, hlasoval pro zastupování v dolní komoře Parlamentu. Ne pro to, aby jeho zvolená zástupkyně za pár měsíců otevřela úplně jinou kampaň.
Ústava to dovoluje. A právě proto je to horší.
Podívejme se na to z právní strany, protože tam paradoxně problém vynikne ještě ostřeji. Ústava výslovně zakazuje souběh poslaneckého a senátorského mandátu. Starostenská funkce s jedním parlamentním mandátem slučitelná je. Takže Volfová jako starostka a poslankyně zákon neporušuje. A pokud vyhraje senátní volby, poslanecký mandát jí automaticky zanikne.
Právně čisté? Bezpochyby. Politicky poctivé? To je úplně jiná otázka. Protože co je podle Ústavy dovolené, ještě automaticky není vůči voličům obhajitelné. Volný mandát neznamená, že politik nemá žádný morální závazek vůči lidem, kteří ho zvolili. Znamená jen to, že ho k ničemu nelze právně donutit. A přesně v té mezeře mezi právem a slušností se odehrává celý tento příběh.
Systém, ne výjimka
Bylo by pohodlné odbýt to jako osobní ambici jedné političky. Jenže Volfová je modelový případ, ne anomálie. ANO dnes provozuje personální politiku, v níž se osvědčené tváře recyklují napříč úrovněmi. Z radnice do kraje, z kraje do Sněmovny, ze Sněmovny do Senátu. Hnutí to samo vysvětluje nedostatkem schopných lidí. Což je buď přiznání vlastního organizačního selhání, nebo účelová výmluva, která má legitimizovat kumulaci. Obojí je špatně.
A rozpočet na kampaň už běží. ANO má v transparentním přehledu zanesenou plakátovací kampaň v Liberci pro senátní volby 2026. To není interní úvaha. To je hotový byznys plán, v němž poslanecký mandát slouží jako pouhý mezistupeň.
Řečnická otázka na závěr je zbytečná. Odpověď zná každý, kdo se na tu šachovnici podívá: figurky se neptají, kam je hráč přesune. Voliči by ale měli.