Nejdřív Okamura, teď Babiš s Havlíčkem. Proč si vláda tak oblíbila cesty do Číny?
Česká zahraniční politika se za pouhé tři měsíce přetočila o sto osmdesát stupňů a nikdo z vlády nepovažuje za nutné to vysvětlit.
Obsah článku
Pragmatismus je v české politice oblíbené slovo vždycky, když chce někdo zakrýt, že dělá přesný opak toho, co sliboval. V dubnu Andrej Babiš tvrdil, že do Číny „vůbec“ nepojede. V červenci už předseda Sněmovny Okamura sedí v Pekingu, Havlíček plánuje vlastní cestu na příští rok a Peking veřejně chválí „pozitivní a pragmatickou“ linii nové české vlády. Člověk nemusí být sinolog, aby poznal, kdo z toho zatím těží víc. Český vývoz do Číny činí podle MPO 32,7 miliardy korun, dovoz 304,5 miliardy. Poměr téměř jedna ku deseti. A právě s tímto skóre na tabuli jede Praha vyjednávat o „posílení ekonomických vztahů“. To není pragmatismus. To je politická fikce.
Obrat, který nikdo nevysvětlil
Nejpodivnější na celé věci není samotná cesta do Pekingu. Podivné je tempo a absence jakéhokoli zdůvodnění. Ještě 21. dubna Babiš sdělil ČTK, že cestu neplánuje. Už v květnu ovšem ministr zahraničí Macinka jednal s Wang Yim v New Yorku a čínská strana ho podle vlastního readoutu vyzvala, aby Praha praktikovala princip jedné Číny a vrátila vztahy na „zdravou kolej“. O dva měsíce později Okamura přistává v Pekingu s programem plným turistických přání a leteckých slibů, Havlíček mluví o průmyslové misi. Co se stalo mezi dubnem a červencem? Žádný veřejný dokument, žádná tisková konference, žádné vysvětlení. Jen tichý přechod od „nejedeme“ k „jedeme a chceme víc“.
Takový obrat bez transparentního zdůvodnění by v jakékoli jiné demokracii vyvolal parlamentní debatu. U nás vyvolal maximálně pár novinářských otázek, které Okamura odbyl výčtem přání: víza, lety, terakotoví vojáci pro Prahu. Jako by zahraniční politika byla nákupní seznam.
Symbolický zisk pro Peking, mlha pro Prahu
Položme si jednoduchou otázku: co z těch cest prokazatelně vzešlo? V otevřených zdrojích nenajdeme jedinou podepsanou dohodu s měřitelným dopadem. Žádný kontrakt, žádný harmonogram, žádné číslo. Zato čínské ministerstvo zahraničí okamžitě vydalo pochvalné komuniké o restartu spolupráce. Pro Peking je každá taková návštěva diplomatická trofej, důkaz, že i členská země NATO a EU se vrací do orbitu čínské gravitace. Pro Prahu je to zatím jen série fotografií a neurčitých příslibů.
Srovnání se sousedy je poučné, ale ne tak, jak by si vláda přála. Polsko i Slovensko mají s Čínou bezvízový režim, Maďarsko udržuje intenzivní kontakt na nejvyšší úrovni. Jenže ani Varšava, ani Bratislava neprodávají svůj kontakt s Pekingem jako převratný obrat. Dělají to tiše a instrumentálně. Praha naopak inscenuje velké gesto, aniž by měla v ruce cokoli hmatatelného. To je rozdíl mezi diplomacií a divadlem.
Bezpečnostní slepota jako metoda
Celý ten optimistický výlet do Pekingu se odehrává v době, kdy je český občan v Číně vyšetřován pro podezření z ohrožení státní bezpečnosti. Podle MZV může taková vazba trvat až šest měsíců bez formálního obvinění a bez právního zastoupení. Peking navíc případ veřejně propojil s výzvou k propuštění čínského občana zadrženého v Česku kvůli podezření ze špionáže. Okamura přiznal, že o kauze jednat nebude. Havlíček ji nezmínil vůbec.
Ignorovat zadržení vlastního občana při budování „pragmatických vztahů“ není pragmatismus. Je to buď cynismus, nebo neschopnost. Obojí je pro českou zahraniční politiku toxické. NATO označuje čínské ambice za výzvu pro bezpečnost a hodnoty Aliance, EU posiluje screening investic a mluví o de-riskingu. Praha jede opačným směrem a tváří se, že žádný rozpor neexistuje.
Pragmatismus se pozná podle výsledků
Skutečný pragmatik by nejdřív spočítal, co chce získat, pak by stanovil podmínky a teprve potom by letěl. Babišova vláda postupuje obráceně: nejdřív letí, pak slibuje, že výsledky přijdou „příště“. Jenže příště bude Peking chtít víc, protože každý ústupek bez protihodnoty posouvá vyjednávací pozici. Čínská diplomacie je v tomhle bezchybná. Česká zjevně ne.
Pokud má tahle série cest smysl, musí se proměnit v tvrdá čísla: vyšší export, konkrétní kontrakty, bezvízový režim, nové linky do Šanghaje. Dokud se tak nestane, zůstává jediným měřitelným výsledkem pochvalný článek na webu čínského ministerstva zahraničí. A to je pro Česko zatraceně málo.