Petr Pavel jako fotograf ve světě dělá parádu. Kdo ho za to kritizuje, plive na vlastního prezidenta v momentě, kdy ho svět chválí
Oficiální účet Formule 1 sdílel českého prezidenta s fotoaparátem u trati jako pozitivní kuriozitu. Doma se mezitím rozjela další vlna útoků.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické malosti, který se projeví právě tehdy, když by člověk čekal aspoň chvilku ticha. Petr Pavel strávil víkend 25.–26. července 2026 na Hungaroringu u Budapešti, ne v prezidentské lóži s šampaňským, ale s plnou fotografickou výbavou, oficiální akreditací FIA a po boku českého motorsportového fotografa Jiřího Křenka. Fotil sobotní program, fotil nedělní závod, pohyboval se u trati jako každý jiný akreditovaný fotograf. A svět to vzal s respektem, někdy až s nadšením. Jenže doma se okamžitě ozvali ti, kteří by Pavlovi vyčetli i způsob, jakým drží lžičku.
Svět tleskl, Praha se ušklíbla
Oficiální účet Formule 1 napsal o „vášni pro motorsportovou fotografii“ a zdůraznil, že prezident šel k trati zachytit dění vlastním objektivem. ESPN F1 jeho přítomnost samostatně vypíchla. Motorsport.com akcentoval plnou výbavu, akreditaci a fakt, že nešlo o státní návštěvu. Maďarský premiér Péter Magyar to na Facebooku rámoval jako příjezd hobby fotografa a položil publiku otázku ve stylu „cool, nebo cool?“. Reuters ho zachytily při práci během závodu, bez komentáře, bez skandalizace.
A teď se podívejme domů. Žádný doložený přešlap, žádné zneužití funkce, žádná ostuda. Přesto se česká sociální síť a opoziční prostor naplnily jedovatými poznámkami. Problém je v tom, že nejde o izolovanou epizodu. Jde o systém.
Antikampaň jako denní chleba
Podle Novinek takřka nemine den, aby se některý představitel ANO, SPD či Motoristů do Pavla kriticky nepustil. Radek Vondráček tvrdí, že „summit NATO není kampaň“. Petr Macinka shazuje prezidenta jako „lampasáka v záloze“. Marek Novák mu říká „vy nejste prezident českých občanů“ a jeho snahu jet na summit označuje za „chorobnou“. Miroslav Ševčík radí, ať „přestane trucovat“. Filozof Tomáš Koblížek upozorňuje, že takový jazyk nastavuje normu, jak lze mluvit o hlavě státu, a ta norma se posouvá stále níž.
Hungaroring do tohoto vzorce zapadá dokonale. Není to kauza, je to příležitost. Příležitost pro ty, kteří potřebují Pavla permanentně delegitimizovat, protože jim politicky vadí, že existuje prezident, který v zahraničí nepůsobí trapně. A to je pro ně problém, protože čím lépe Pavel vypadá venku, tím hůř se drží narativ, že je směšný, nekompetentní nebo „prezident opozice“.
Fotograf, ne figurant
Kdo si myslí, že Hungaroring byla jednorázová PR stylizace, nesleduje. V létě 2025 Pavel soukromě fotil MotoGP v Brně, kde mu promotér umožnil seznámit se s prací fotografů zblízka. Část jeho dakarských snímků z téhož roku vystavilo Národní technické muzeum v Plasích. Muzejní výstava. Ne instagramový příběh, ne tisková konference, výstava fotografií, které obstály kurátorským výběrem.
To je podstatný rozdíl. Pavel nedrží foťák jako rekvizitu. Drží ho jako nástroj, kterému rozumí a který používá opakovaně, systematicky, s výsledky, jež někdo považuje za hodné vystavení. Řečnická otázka: kolik českých politiků má koníček, za který by je pochválil někdo mimo jejich stranický sekretariát?
Klausovo pero, Zemanův člun a Pavlův objektiv
Srovnání s předchůdci je kruté, ale poučné. Mezinárodní obraz Václava Klause definovala virální epizoda s ukradeným perem při návštěvě Chile v roce 2011, The Guardian to rámoval jako kuriózní ostudu. Miloš Zeman se zapsal neformální plavbou na nafukovacím člunu Challenger na Vysočině, obklopen početnou ochrankou. Ani jedno z toho nebylo něco, čím by se Česká republika mohla chlubit.
Pavel nabízí jiný typ obrazu. Ne bizarnost, ne trapnost, ale soustředěný výkon v oboru, který ho baví, s akreditací, kterou si nezařídil prezidentský úřad, ale jeho vlastní fotografická praxe. Když tohle někdo považuje za problém, nevypovídá to o Pavlovi. Vypovídá to o tom, jak nízko jsme ochotni nastavit laťku veřejné debaty, jen abychom mohli kopnout do vlastního prezidenta.
Co to říká o nás
Zaměření na prezidentovo hobby je typický symbolický konflikt: vysoká emoce, nulová programová náročnost. Je mediálně levnější než spor o bydlení, rozpočet nebo strukturální reformy. A přesně proto je tak oblíbený. Nemusíte mít data, nemusíte mít argument, stačí ušklíbnutí a sdílení. Jenže dlouhodobě to někam vede. Vede to k tomu, že česká politika není schopná ani v neproblematických momentech udržet elementární respekt k vlastní hlavě státu, a to je obraz, který se nakonec dostane i za hranice.
Petr Pavel stál u trati na Hungaroringu s fotoaparátem a svět mu za to zatleskal. Kdo v tom vidí aféru, hledá problém v zrcadle, ne na závodním okruhu.