Recept na konec Andreje Babiše? Fungovat bude jen jeden způsob. Antibabiš to není
Kdo si myslí, že Andreje Babiše porazí tím, že ho bude nenávidět nahlas, nepochopil vůbec nic.
Obsah článku
Půl roku po jmenování vlády sedí premiér v čele kabinetu, který 15. ledna 2026 získal důvěru 108 ze 199 přítomných poslanců. To není křehká menšinová vláda, kterou shodí jedno špatné hlasování. To je pohodlná většina, která se směje každému, kdo proti ní staví jen morální rozhořčení a profilovou fotku s hashtagem. Značka „Antibabiš“ není program. Je to emoce. A emoce bez strategie je přesně to, co Babiš potřebuje; sám to na červencové tiskovce řekl bez obalu: „Měli jenom anti-Babiše.“ Převzal jazyk svých kritiků a udělal z něj zbraň. Kdo chce jeho vládu skutečně ohrozit, musí přestat křičet a začít pracovat. Každý den. Na každém detailu.
Proč morální póza nestačí
Představa, že stačí opakovat „Babiš je špatný“ a voliči se proberou, je politická fikce. Premiér má za sebou koaliční blok s ANO, SPD a Motoristy sobě, stranou, jejíž zakladatel Petr Macinka sedí na ministerstvu zahraničí, jejíž poslanec Igor Červený řídí resort životního prostředí a jejíž bývalý šéf poslaneckého klubu Boris Šťastný dostal ministerské křeslo. Tohle není vláda jednoho muže; je to mocenská struktura s vlastní gravitací.
Proti takové struktuře nepomůže identitární negace. Pomůže jen systematický, každodenní, zákonný tlak na každý jednotlivý krok, který vláda udělá. Interpelace. Návrhy na vyslovení nedůvěry, i když nemají šanci projít, protože nutí koaliční poslance veřejně hlasovat a nést odpovědnost. Soudní přezkum sporných rozhodnutí. Investigativní práce médií. Občanské protesty, které mají konkrétní požadavek, ne jen transparent. A hlavně: volební mobilizace, která nabídne alternativu, ne jen zrcadlo.
Bez této každodenní ceny za každý spor se z „obrany demokracie“ stává jen póza. Průhledný manévr, který vypadá odvážně na sociálních sítích a je k ničemu ve Sněmovně.
Hřiště, které vláda obsazuje, zatímco opozice tweetuje
Podívejme se, co se stalo za šest měsíců, kdy se opozice převážně zabývala tím, jak moc je Babiš nebezpečný, místo toho, aby mu den co den komplikovala život.
V únoru 2026 vláda zrušila koordinátora strategické komunikace státu. Potichu, v balíku s dalšími „poradními orgány“. Kdo z opozičních poslanců z toho udělal týdenní téma? Kdo svolal tiskovou konferenci, přizval experty na hybridní hrozby, donutil vládu vysvětlovat, proč v době dezinformačních kampaní likviduje vlastní obranný nástroj?
V červnu vláda schválila návrh na převod financování České televize a Českého rozhlasu ze systému poplatků na státní rozpočet. Ve Sněmovně už běží jako tisk 231, který výslovně ruší zákon o rozhlasových a televizních poplatcích. To není kosmetická úprava. To je přepnutí veřejnoprávních médií z režimu nezávislosti na režim závislosti na tom, kdo zrovna sestavuje rozpočet. A kdo zrovna sestavuje rozpočet? Andrej Babiš.
A ve stejném měsíci prezident Pavel podal k Ústavnímu soudu kompetenční návrh, protože vláda mu chtěla vzít právo zastupovat stát na summitu NATO. Ústavní soud vydal předběžné opatření a prozatím zachoval dosavadní praxi prezidentovy účasti. Tři institucionální střety za půl roku. Tři příležitosti, které opozice mohla proměnit v systematickou ofenzivu. Místo toho: rozpačité komentáře a čekání na další volby.
Ústava není samospasitelná
Řečnická otázka, kterou si opozice nechce položit: může prezident nebo Ústavní soud sám zastavit koncentraci moci? Odpověď je nepříjemně střízlivá. Prezident jmenuje a odvolává vládu jen v ústavně vymezeném režimu, nemůže ji „sestřelit“ podle nálady. Ústavní soud umí rušit protiústavní zákony a řešit kompetenční spory, ale neumí nahradit politickou většinu ve Sněmovně. Žádná instituce to neumí. Většinu musí někdo vyhrát.
A právě tady je jádro problému. Babiš nemá jen vládu. Má příběh. Má voliče, kteří mu věří ne proto, že by nevěděli o Čapím hnízdě (Vrchní soud v Praze loni zrušil zprošťující rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně), ale proto, že jeho kritici jim nikdy nenabídli nic víc než odpor. Nejvyšší správní soud letos znovu pracuje s tezí, že Babiš jako veřejný funkcionář nepřímo uplatňoval rozhodující vliv v Agrofertu přes svěřenské fondy. Právní problémy nezmizely. Ale právní problémy samy o sobě vládu neukončí, pokud je nikdo nepřeloží do politického tlaku, který voliči pocítí jako relevantní.
Jediný recept, který funguje
Není to jeden geniální tah. Není to charismatický lídr, který přijde a všechno spraví. Je to nudná, vyčerpávající, nekonečná práce.
Každá interpelace, která donutí ministra odpovídat. Každý pozměňovací návrh, který zpomalí legislativní válec. Každé podání k soudu, které zpochybní konkrétní rozhodnutí. Každý investigativní článek, který odkryje, kam tečou peníze. Každá demonstrace, která má jasný požadavek a datum, do kdy chce odpověď. A každá volební kampaň, která říká „tady je, co uděláme jinak“, ne jen „tady je, proti komu jsme“.
Babiš sám v rozhovoru pro Echo24 prozradil, že se „zabývá dlouhověkostí“. Člověk, který plánuje žít co nejdéle, plánuje i vládnout co nejdéle. Mikromanažer, který nepustí z ruky ani vlastní zdravotní režim, nepustí z ruky ani stát. Proti takovému soupeři funguje jen jedna věc: být stejně neúnavný jako on. Ne v nenávisti. V kontrole.
Kdo čeká na zázrak, čeká marně. Demokracii nebrání ti, kdo o ní mluví, ale ti, kdo ji každý den vykonávají.