Poradci? Zbytečné. Klempíř ví stejně všechno sám nejlíp. Tomu se říká motoristické sebevědomí
Ministr kultury Oto Klempíř řídí resort bez viditelného poradního týmu, a to v době, kdy jeho úřad nese klíčovou reformu financování veřejnoprávních médií.
Obsah článku
Řídit ministerstvo bez externích poradců není odvaha. Je to buď póza, nebo přiznání, že nemáte koho zavolat. V případě Ota Klempíře a jeho ministerstva kultury se obě varianty nevylučují, a obě vedou ke stejnému výsledku: veškerá odpovědnost za resort, který právě protlačuje zákon za téměř osm miliard korun ročně, leží na ministrovi, dvou náměstcích a úřednickém aparátu. Žádný nárazník, žádná expertní mezivrstva, žádný člověk, na kterého jde v případě průšvihu ukázat. Motoristické sebevědomí v čisté formě.
Poradci na kultuře? Norma, ne výjimka
Kdo by chtěl Klempířův přístup vydávat za zdravý minimalismus, narazí na historii vlastního resortu. V roce 2017 mělo ministerstvo kultury deset poradců s měsíčními odměnami 10 až 25 tisíc korun při rozsahu pěti až dvaceti hodin týdně. Ve druhém pololetí 2023 jich bylo pět, v roce 2024 šest, v obou pololetích 2025 sedm, za hodinové sazby 300 až 470 korun. Nebyla to žádná luxusní nadstavba. Byl to standard.
A pak přišel Klempíř. Ministerstvo sice systémově zveřejňuje pololetní seznamy poradců, soubor za první polovinu roku 2026 už na webu existuje. Veřejně prezentovaný poradní tým ale vidět není. Místo něj ministerstvo v lednu 2026 oznámilo jmenování dvou náměstků: Kateřiny Pešatové pro status umělce a národnostní kulturu a Adama Godyho Kociána pro granty a Strategický rámec rozvoje kultury do roku 2030. Třetí politický náměstek za SPD měl teprve přijít. Celá architektura řízení se otočila dovnitř.
Macinka ukazuje, že to jde i jinak
Nejpikantnější na celém příběhu je, že Klempířův stranický kolega dělá přesný opak. Petr Macinka na ministerstvu zahraničí 13. května 2026 veřejně představil poradní tým: Filip Šebesta, Eva Filipi, Jiří Weigl, Pavel Janeček, Jindřich Forejt, Pavel Šik, minimálně šest jmen na webu MZV, vystavených jako součást politického obrazu resortu. Macinka poradce nejen má, on se jimi chlubí.
Takže nejde o stranickou doktrínu „poradce nechceme“. Jde o Klempířův osobní model, nebo (a to je méně lichotivá varianta) o důsledek toho, že na kulturu prostě nikdo nezůstal. Politolog Michal Malý už v lednu 2026 pro Novinky řekl, že Motoristé sice deklarují 1 400 členů, ale „reálně mají deset lidí“ a potřebují rychle zaplnit ministerstva spolehlivými kádry. Když nemáte koho posadit do poradního křesla, je pohodlnější tvrdit, že žádné křeslo nepotřebujete.
Osm miliard bez nárazníku
Kdyby šlo o resort v klidových vodách, dalo by se nad absencí poradců pokrčit rameny. Jenže ministerstvo kultury právě dotáhlo do vlády zákon o financování médií veřejné služby, legislativu, která od 1. ledna 2027 počítá s 5,74 miliardy korun pro Českou televizi a 2,065 miliardy pro Český rozhlas. To není úřednická rutina. To je politický dynamit.
A právě tady se ukazuje, kam vede koncentrace odpovědnosti bez expertní mezivrstvy. Finální verze zákona, kterou vláda schválila 15. června 2026, se od původního ministerského návrhu liší. Změnil se valorizační vzorec, upustilo se od fúze obou institucí. Na tiskové konferenci to Klempíř s premiérem obhajovali společně. Jinými slovy: zákon, který měl být ministerským produktem, se stal koaličním kompromisem. Aparát sice návrh připravil (sekce legislativy pod Petrou Smolíkovou, odbor médií a audiovize pod Artušem Rejentem), ale politickou podobu mu nakonec vtiskla vláda jako celek.
Sebevědomí, nebo slepá skvrna?
Řekněme to přímo: absence poradců není úsporné opatření. Deset poradců v roce 2017 stálo ministerstvo řádově 100 až 250 tisíc korun měsíčně. V kontextu rozpočtu resortu je to položka, která se ztratí v zaokrouhlovací chybě. Fiskální efekt je nulový. Politická symbolika obrovská.
Klempíř si nestaví poradní tým, a tím si nestaví ani obrannou linii. Každá slabina v legislativě, každý přehlédnutý detail v mediální reformě, každý nedomyšlený paragraf dopadá přímo na něj. Není kam delegovat vinu, není koho poslat do výboru jako štít. U ministra, jehož strana podle politologů disponuje hrstkou reálně použitelných lidí, to není asketická ctnost. Je to riskantní hra s vlastní politickou budoucností.
Až zákon o médiích veřejné služby dorazí do Sněmovny a začne se trhat na kusy v pozměňovacích návrzích, nebude vedle Klempíře sedět žádný poradce se specializací na mediální právo. Bude tam úřednický aparát, dva náměstci a motoristické sebevědomí. Uvidíme, jestli to stačí.