Diskriminace, která Macinku přijde draho: Na Ministerstvo zahraničí se chystá masivní bojkot novinářů
Ministr zahraničí podruhé za půl roku nepustil novinářku Deníku N na řádně vypsanou tiskovou konferenci. Syndikát novinářů vyhlásil podmíněný bojkot všech mediálních akcí resortu.
Obsah článku
Když si člen vlády v lednu veřejně slíbí, že média omezovat nebude, a v červenci udělá přesně totéž, nejde už o přešlap. Jde o metodu. Petr Macinka si z Černínského paláce buduje filtr na „správné“ a „nesprávné“ novináře, a přitom zapomíná, že ministerstvo zahraničí není jeho soukromý salon, je to státní instituce financovaná z veřejných peněz, vázaná ústavní povinností poskytovat informace o své činnosti. Že se mu nelíbí otázky Deníku N, je jeho problém. Že kvůli tomu selektuje akreditované novináře, je problém nás všech.
Dvakrát do stejné řeky
V pátek 31. července 2026 pořádalo MZV tiskovou konferenci k budoucnosti Českých center. Standardní akce, oficiálně vypsaná na webu ministerstva, s akreditačním formulářem otevřeným do 29. července do 16:00. Jméno, redakce, pozice, telefon, nic víc se po novinářích nechtělo. Zdislava Pokorná z Deníku N akreditaci podala. A nebyla vpuštěna.
Zdůvodnění, jak ho popisuje Syndikát novinářů, nestálo na kapacitě sálu ani na bezpečnostních pravidlech. Stálo na mediální identitě, na tom, pro koho Pokorná píše. Ministerstvo prý argumentovalo tím, že akce nebyla určena pro „alternativní média a konspirační blogy“. Zařadit Deník N do téhle škatulky je buď projev hluboké neznalosti českého mediálního prostředí, nebo průhledný manévr. Obojí je pro ministra zahraničí ostuda.
A hlavně: je to repríza. V lednu 2026 čelil Macinka identickému skandálu. Tehdy se proti selekci médií postavilo deset šéfredaktorů: Novinky.cz, Seznam Zprávy, Ekonom, Česká televize, ČTK, Hospodářské noviny, Reportér, Radiožurnál, Právo a Respekt. Syndikát se důrazně ohradil. Macinka poté v Bruselu prohlásil, že ministerstvo nebude médiím zakazovat chodit na tiskové konference. Šest měsíců. Tak dlouho ten slib vydržel.
Laciný trik s nálepkami
Pojďme si říct, co Macinka ve skutečnosti dělá. Nediskutuje o pravidlech akreditací, ta jsou jasná a ministerstvo je samo nastavilo. Nediskutuje o kapacitě, tiskovka na Černínském paláci pojme desítky novinářů. Diskutuje o tom, kdo smí klást otázky. A to je politická fikce, která nemá v demokratickém státě co dělat.
Srovnejme to s běžnou praxí. Úřad vlády pracuje s dlouhodobými a krátkodobými akreditacemi pro aktivní pracovníky médií a stanoví procesní pravidla, nikoli ideologická. Ministerstvo pro místní rozvoj používá standardní akreditační systém. Žádné z těchto pravidel neříká: „Vpustíme vás, pokud se nám líbí, co píšete.“ Macinkovo ministerstvo si tuto podmínku přidalo samo. A to je ten problém, ne existence akreditačního režimu, ale jeho selektivní zneužití.
Listina základních práv a svobod v článku 17 zakazuje cenzuru a ukládá státním orgánům přiměřeně poskytovat informace o své činnosti. Zákon o svobodném přístupu k informacím řadí státní orgány mezi povinné subjekty. Macinka neporušuje literu jednoho konkrétního paragrafu, porušuje ducha celého systému, který stojí na předpokladu, že stát nemá co třídit média na vhodná a nevhodná.
Bojkot jako test solidarity
Syndikát novinářů tentokrát nezůstal u prohlášení. Vyzval všechny redakce a novináře působící v České republice, včetně zástupců zahraničních redakcí a agentur, k jednotnému bojkotu mediálních akcí MZV. Podmínky jsou tři: změna postupu, veřejná omluva a záruka rovného přístupu. Současně Syndikát oznámil, že informoval mezinárodní novinářské organizace zabývající se ochranou svobody médií.
Řečnická otázka: kolik redakcí se skutečně připojí? Zatím nemáme veřejný seznam signatářů. Ale lednový precedent ukazuje, že české mediální prostředí dokáže reagovat jednotně, a že právě kolektivní tlak Macinku přiměl k ústupku. Problém je v tom, co přišlo potom. Slib bez důsledků je jen PR. A ministr, který ho poruší, si sám dokazuje, že příště bude potřeba víc než otevřený dopis.
Podle nás je tohle nejdražší aspekt celé kauzy pro Macinku. Nevyrábí si jednorázový skandál, vyrábí si dlouhodobý test. Pokud bojkot vydrží a rozšíří se, ministerstvo zahraničí ztratí přímý mediální dosah v době, kdy Česko řeší budoucnost Českých center, pozici v EU i bilaterální vztahy. Pokud bojkot splaskne, Macinka získá precedent: že si média může třídit a nic se nestane. Obojí je špatný výsledek. Jen pro různé strany.
Mezinárodní rozměr, který Macinka podceňuje
Červencový incident nezůstane českou záležitostí. Už v květnu 2026 na kongresu Mezinárodní federace novinářů v Paříži zazněly obavy z politického tlaku české vlády na média a delegáti požadovali písemnou výzvu premiérovi. Syndikát má přes místopředsedkyni pro zahraniční vztahy zavedené kanály k mezinárodním organizacím na obranu svobody tisku. Očekávatelný výstup: veřejné stanovisko, rezoluce, případně dopis, ne okamžitý právní zásah, ale reputační škoda, která se kumuluje.
Pro ministra zahraničí, tedy člověka, jehož pracovní náplní je reprezentovat Česko v zahraničí, je tohle zvláště pikantní. Těžko budete na mezinárodních fórech kázat o svobodě tisku, když vám doma profesní organizace vyčítá diskriminaci novinářů na vlastních tiskových konferencích. Ten rozpor není jen trapný. Je strategicky sebedestruktivní.
Macinka si z jednorázového excesu vyrobil vzorec, ze vzorce systém a ze systému mezinárodní kauzu. Jediné, co mu zbývá, je splnit tři podmínky Syndikátu, nebo čekat, až se prázdné sály na Černínském paláci stanou symbolem toho, jak vypadá ministerstvo, které se bojí otázek.