Zákaz mobilů ve školách je jasný populistický krok. Co na tom, že nemá skoro žádný přínos, hlavně že si vláda odškrtne položku v seznamu
Vláda schválila plošný zákaz mobilů na základních školách, přestože 93 % škol si pravidla už dávno nastavilo samo a výzkumy univerzální přínos takového opatření nepotvrzují.
Obsah článku
Je to nejlevnější politická zkratka, jakou si lze představit. Vezměte téma, které spolehlivě zvedne tlak každému rodiči, děti a mobily, zabalte ho do zákona a máte hotovo. Nemusíte vysvětlovat, proč české školy nemají peníze na digitální výchovu, proč školní psychologové chybí v každé druhé budově, proč regulace online platforem zůstává na mrtvém bodě. Stačí zavřít telefony za dveřmi školy a tvářit se, že jste něco vyřešili.
Od metodiky k zákonu za pět měsíců
Ještě 26. února 2026 rozeslalo ministerstvo školství školám metodiku, která výslovně říkala, že ze školského zákona neplyne plošný zákaz a že se školy mohou „legitimně a svobodně rozhodnout“, zda a jak regulaci použijí. Ministr Plaga v květnu mluvil o metodice jako o „kroku jedna“ v platném právu. A pak přišel krok dva, tři, čtyři, v tempu, které by záviděl i expresní kurýr.
18. června předložili Babiš s Plagou poslanecký návrh novely. 20. července vláda poslala souhlasné stanovisko. 30. července předseda Sněmovny doporučil projednání. Z doporučení pro školy se během pěti měsíců stalo celostátní pravidlo, bez standardního připomínkového řízení, bez zapojení dětí, bez širší odborné debaty. Dětský ombudsman Martin Beneš to pojmenoval přesně: tak zásadní zásah do práv dětí a do soukromí se nemá dít poslaneckým návrhem obcházejícím standardní legislativní proces.
Data, která vláda raději necituje
Výzkumná zpráva Masarykovy univerzity z roku 2026 prošla data z 21 evropských vzdělávacích systémů. Závěr? Zákaz mobilů ve školách se nepojí s lepšími výsledky v matematice. V českých datech přísné zákazy nesouvisejí s lepší duševní pohodou, nižší kyberšikanou ani nižší náchylností k online závislosti. Méně rozptylování ve třídě, ano, to se ukázalo. Jenže pozitivní efekt soustředění může rušit nárůst nekázně jinde.
A nejde jen o Brno. OECD ve své letošní zprávě o duševním zdraví dětí shrnuje britskou studii SMART Schools: restriktivní politiky sice snížily používání telefonů a sociálních sítí ve škole, ale neprokázaly zlepšení celkové pohody, spánku, prospěchu ani chování. Důkazy jsou zkrátka smíšené. Jenže smíšené důkazy se špatně prodávají na tiskové konferenci.
Vláda se opírá o jinou logiku. Adiktologické a preventivní instituce při Úřadu vlády argumentují veřejnozdravotní premisou: problematické používání mobilů a sociálních sítí souvisí s depresí, úzkostí a nižší životní spokojeností, proto je třeba offline režim legislativně ukotvit. Podle ministerstva záměr konzultoval i Jiří Horáček z Národního ústavu duševního zdraví. Jenže pozor: jedna strana zkoumá, co prokazatelně dělá samotný školní zákaz, druhá obhajuje preventivní rámec. To jsou dvě různé otázky. A vláda je pohodlně slévá do jedné odpovědi.
Řešení problému, který školy už vyřešily
Mimořádné šetření ministerstva z května 2026 ukázalo, že 93 % českých škol už používání mobilů reguluje ve školním řádu. Devadesát tři procent. Stát tedy centralizuje něco, co drtivá většina systému zvládá sama. Podle dat Masarykovy univerzity z analýzy PISA 2022 mělo zákaz mobilů zhruba 41 % českých škol, číslo odpovídající evropskému průměru. Česko nebylo bezvládím, bylo decentralizovaným systémem s místní odpovědností.
Co tedy nový zákon přináší? Plošný zákaz pro mateřské školy, základní školy a nižší ročníky víceletých gymnázií a konzervatoří, včetně jídelen, družin a školních klubů. Výjimky existují tři: výuka na pokyn pedagoga, zdravotní důvody a speciální vzdělávací potřeby. Proč nejsou širší výjimky pro další individuální situace? Návrh to veřejně nevysvětluje. A není těžké uhodnout proč: čím víc výjimek, tím méně funguje politická jednoduchost sloganu „plošný zákaz“.
Co by skutečně pomohlo, ale nestojí na plakátu
Výzkumníci z Masarykovy univerzity výslovně zmiňují jednu věc, která s duševní pohodou dětí prokazatelně souvisí: aktivní rodičovská mediace. Mluvit s dětmi o technologiích, vysvětlovat rizika, zajímat se o jejich online svět. Ombudsman Beneš tlačí na digitální gramotnost a kritické myšlení. I samotné adiktologické stanovisko mluví o rozvoji seberegulačních a sociálních kompetencí, pohybu, komunikaci tváří v tvář.
Nic z toho se nedá odškrtnout jedním zákonem. Nic z toho se nedá prodat jedním titulkem. A přesně proto si vláda vybrala zákaz. Ne proto, že je účinný, ale proto, že je viditelný. Nejde o odvahu měnit digitální prostředí dětí nebo se postavit online platformám. Jde o nejlacinější politickou zkratku: zavřít telefony do skříňky a prohlásit, že je splněno.
Až se příští rok ukáže, že kyberšikana neklesla, úzkosti nezmizely a děti scrollují dál, jen o přestávce na záchodě místo na chodbě, bude zákon dávno odškrtnutý a politici dávno u jiného tématu.