Kdo omezuje svobodu novinářů, omezuje svobodu nás všech. Ví to i Babiš a Macinka?
Premiér, který kádruje redakce na „prolhané“ a „lživé“, a ministr, který vylučování novinářů komentuje slovy „No jo, hrozní jsme, další otázka?“, to není spor o titulky. To je test demokracie.
Obsah článku
Svobodu tisku nemusíte likvidovat zákazem. Stačí ji systematicky podkopávat: veřejně nálepkovat konkrétní média jako nepřátele, odmítat jim odpovídat na dotazy a mezitím přestavovat pravidla, podle kterých veřejnoprávní média fungují. Přesně tenhle trojí tlak předvádí Babišova vláda od prvních týdnů svého mandátu. Už v lednu 2026 adresovaly mezinárodní organizace pro svobodu médií otevřený dopis českému premiérovi a ministrovi kultury s varováním před ohrožením nezávislosti médií. Od té doby se situace nezlepšila. Zhoršila se.
Nálepkování jako zbraň
Andrej Babiš neříká „nesouhlasím s článkem“. Říká „nejprolhanější médium“. Říká „lživé“ a „manipulativní“. Jmenuje konkrétní redakce (Seznam Zprávy, Novinky, Právo) a konkrétní novináře. Na konci března 2026 to vygradovalo do facebookového videa, v němž vytáhl jména a mluvil o „velice konkrétních materiálech“ na novináře. Jako by šlo o vyšetřovací spis, ne o práci lidí, kteří kladou otázky.
Reakce mediální obce byla bezprecedentní. Více než dvacet šéfredaktorů a šéfredaktorek vydalo společné prohlášení, v němž napsali, že svobodná a nezávislá média jsou podmínkou veřejné kontroly státní moci. Že útoky na novináře do svobodné společnosti nepatří. Seznam.cz šel ještě dál a podal na Babiše žalobu kvůli nepravdivým výrokům.
A jak reagoval premiér? V červnu na tiskové konferenci prohlásil, že přece „neútočí na média“, jen na „jednotlivé novináře“ a „jednotlivé články“. Průhledný manévr. Jako by rozdíl mezi útokem na média a útokem na všechny novináře, kteří v nich pracují, byl něco víc než slovní hra.
Macinka: pohrdání jako politický styl
Petr Macinka, ministr zahraničí a předseda Motoristů sobě, nepřináší do rovnice premiérskou moc. Přináší něco jiného: normalizaci pohrdání. Když dostal otázku na vylučování novinářů z brífinků ministerstva zahraničí, odpověděl: „No jo, hrozní jsme, já vím. Další otázka?“ Čtyři slova ironie, která říkají víc než hodinový projev. Říkají: právo novinářů klást otázky je pro nás vtip.
Babiš a Macinka nejsou totéž. Ale fungují jako soukolí. Premiér dodává systémový tlak: mění pravidla, odmítá rozhovory, přesouvá komunikaci na vlastní kanály. Macinka dodává kulturní rámec, ve kterém je pohrdání médii přijatelné, ba dokonce zábavné. Jeden bez druhého by byl slabší. Dohromady vysílají signál: kritická žurnalistika je legitimní cíl vlády.
Institucionální přestavba pod povrchem
Slovní útoky jsou viditelné. Nebezpečnější je to, co probíhá pod hladinou. Vláda schválila návrh na převod financování České televize a Českého rozhlasu na státní rozpočet. Evropská vysílací unie na to reagovala dopisem přímo premiérovi: model financování ze státního rozpočtu může fungovat, ale jen s pojistkami zajišťujícími, že peníze budou adekvátní, předvídatelné a bez politického vlivu. U českého návrhu tyto pojistky podle EBU chybí nebo jsou příliš slabé. Reportéři bez hranic za prvních šest měsíců Babišovy vlády napočítali třináct politických útoků na média, z toho šest přímo od premiéra.
V létě přišla další vrstva. Návrh nového jednacího řádu vlády počítá se zrušením povinnosti uvádět jmenovitá hlasování ministrů, s možností premiéra uzavřít projednávání bez souhlasu kabinetu a s utajením zvukových záznamů na třicet let. Méně stop, kdo co prosadil. Méně materiálu pro novináře, kteří chtějí kontrolovat, jak vláda nakládá s veřejnými penězi. Nejde o cenzuru v klasickém smyslu. Jde o strukturální závislost a horší dohled, a to je v praxi stejně účinné.
Proč to není „spor s médii“
Rámovat celou situaci jako „spor vlády s médii“ je politická fikce. Spor předpokládá dvě rovnocenné strany. Jenže tady jedna strana má zákonodárnou většinu, rozpočtovou páku a exekutivní moc. Druhá strana má klávesnici a mikrofon. Když premiér označí redakci za „nejprolhanější médium“ a současně jeho vláda mění způsob, jakým se ta redakce financuje, nejde o výměnu názorů. Jde o tlak shora.
Miroslav Kalousek to formuloval už v roce 2017: média nesmějí být součástí moci, musejí být její kontrolou. Kalousek není neutrální arbitr, jeho osobní konflikt s Babišem je letitý. Ale argument stojí sám o sobě, nezávisle na tom, kdo ho vyslovil. Ve chvíli, kdy vláda rozhoduje o penězích pro veřejnoprávní média a zároveň jejich práci veřejně delegitimizuje, kontrolní funkce žurnalistiky se stává závislou na dobré vůli kontrolovaného. To je definice problému.
Co s tím může udělat čtenář
Laciný trik by bylo napsat „sledujte, jak se situace vyvine“. Situace se vyvíjí právě teď a každý čtenář je její součástí. Kdo čte nezávislá média, podporuje je: finančně, předplatným, nebo prostě tím, že bere vážně jejich práci. Kdo sleduje legislativu o veřejnoprávních médiích a transparentnosti vlády, ztěžuje těm, kdo by chtěli pojistky tiše oslabit. Dvacet šéfredaktorů napsalo, že svobodná média zajišťují veřejnou kontrolu moci. Opačně to platí taky: veřejnost zajišťuje, že média zůstanou svobodná.
Česko je v žebříčku RSF na jedenáctém místě ze sto osmdesáti zemí. Není to kolaps. Ale je to pozice, kterou lze ztratit rychleji, než byla vybudována, zvlášť když ten, kdo ji ohrožuje, sedí v Kramářově vile.