Zeman chtěl novináře likvidovat, teď s nimi politici chtějí „zatočit“. Snahy o kontrolu médií silou jsou znakem strachu a slabosti
Politik, který vyhazuje novináře z místnosti, nepředvádí sílu. Předvádí, že se bojí otázky, na kterou nemá odpověď.
Obsah článku
Když v květnu 2017 Miloš Zeman pozdravil Vladimira Putina v Pekingu slovy „Novinářů je zbytečně moc, bylo by třeba je likvidovat,“ mnozí to odbyli jako trapný bonmot stárnoucího prezidenta. Putin tehdy odtušil, že likvidovat není třeba, stačí snížit jejich počet. Oba se zasmáli. Kamera běžela. A česká politická scéna si právě normalizovala slovník, ve kterém je novinář nepřítel, jehož počet je třeba regulovat. O devět let později už nejde o slovník. Jde o dveře, které se před novináři zavírají.
Zavřené dveře v Černínském paláci
Letos v lednu přišla redaktorka Deníku N Zdislava Pokorná na tiskovou konferenci ministerstva zahraničí. Nedostala se dovnitř. Mluvčí Daniel Drake jí sdělil lakonické „Bohužel ne“ a potvrdil, že zákaz platí pro celou redakci, nepustili ani fotografa. Odůvodnění? „Rozhodnutí pana ministra.“ Ministr Petr Macinka později přidal vysvětlení: Motoristé prý podali trestní oznámení na Pokornou a jejího editora. Jako by podání trestního oznámení, které může podat kdokoli na kohokoli, bylo důvodem vyřadit novináře z veřejného prostoru.
Formální pravidla akreditací na MZV přitom mluví o kapacitních a bezpečnostních důvodech. Nikde v nich nestojí, že ministr smí třídit redakce podle toho, jak příjemné otázky kladou. To, co se odehrálo v Černínském paláci, nebyl administrativní problém. Byl to průhledný manévr: potrestat nepříjemné médium tím, že ho odstřihnete od informací.
Jeden ministr nestačí, přidává se orchestr
Kdyby šlo o výstřelek jednoho ministra, dalo by se to odbýt. Jenže Filip Turek vzápětí veřejně prohlásil, že Deník N „by neměl být ani ve Sněmovně.“ Sněmovna přitom má vlastní akreditační režim otevřený médiím obecně. Turkův požadavek tedy není popis stávajícího stavu, je to tlak na vytvoření výjimky. Výjimky, která říká: toto médium je špatné, protože klade špatné otázky.
Reportéři bez hranic evidují za prvních šest měsíců vlády jmenované v prosinci 2025 celkem třináct politických útoků na média. Šest z nich přišlo přímo od premiéra Andreje Babiše. Třináct útoků za půl roku, to už není náhoda, to je vzorec. A vzorec má logiku: nepohodlné médium odříznout od prostoru, od přístupu, od peněz.
Právě peníze jsou druhá fronta. Mezinárodní organizace včetně RSF, IPI a Evropské federace novinářů v otevřeném dopise českému premiérovi a ministrovi kultury varovaly před návrhem zrušit koncesionářské poplatky a převést financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet. Kdo drží peněženku, drží páku. A páka na Českou televizi nebo Český rozhlas v rukou vlády není garance kvality, je to pozvánka k autocenzuře.
Česko není Maďarsko. Zatím.
Tady je důležité být přesný. Česko v roce 2026 není země hotové mediální likvidace. V žebříčku svobody tisku RSF drží jedenácté místo na světě se skóre 83 bodů ze sta. Existuje pluralitní mediální trh, vlastnictví médií je relativně transparentní a dohledatelné přes veřejné registry. To není málo.
Jenže právě proto je současný vývoj tak znepokojivý. Eroze norem je nebezpečnější než jednorázový útok, protože probíhá po malých krocích, z nichž každý vypadá banálně. Jeden ministr nepustí jednu redaktorku. Jeden poslanec navrhne zakázat jedné redakci vstup do Sněmovny. Jeden návrh změní financování veřejnoprávních médií. Každý krok zvlášť se dá obhájit nějakou technikalitou. Dohromady tvoří cestu, kterou už prošlo Slovensko, kde vláda Roberta Fica přestavěla RTVS na STVR, odvolala ředitele, dosadila loajálního nástupce a podle RSF záměrně vytváří nepřátelské prostředí pro žurnalistiku. Český případ je zatím méně dalekosáhlý. Ale logika „neposlušné médium odstřihnout“ je identická.
Od srpna 2025 navíc platí v plné účinnosti evropský akt o svobodě médií (EMFA). Spor o financování a nezávislost veřejnoprávních médií tedy není jen domácí ideologická přestřelka, je to otázka souladu s evropským standardem, který Česko pomáhalo vyjednávat.
Strach převlečený za sílu
Proč to politici dělají? Odpověď je prostší, než by se zdálo. Kdo má argumenty, odpovídá na otázky. Kdo je nemá, začíná řešit, kdo smí do místnosti. Macinka neodpověděl na to, co Deník N psal. Místo toho zavřel dveře. Turek nereagoval na konkrétní text. Místo toho navrhl vyhodit celou redakci ze Sněmovny. To není projev moci. To je projev paniky.
Podle průzkumu Reuters Institute věří 77 % českých respondentů, že vlastníci médií ovlivňují zpravodajství. Čtenáři tedy nejsou naivní, umějí rozlišovat, pochybovat, ověřovat. A právě proto je pokus politiků rozhodovat za ně, které médium je „správné“ a které „nepřátelské“, tak absurdní. Ministr si osobuje roli, kterou v demokracii nemá, roli arbitra novinářské práce. Tu roli má veřejnost. Ne úředník, který se bojí mikrofonu.
Česko stojí na jedenáctém místě světového žebříčku svobody tisku. To číslo říká, odkud padáme. Směr pádu určí to, jestli zavřené dveře v Černínském paláci zůstanou výjimkou, nebo se stanou pravidlem.