Jediná cesta, jak může ve volbách Babiš porazit Pavla: Najít kandidáta, který přitáhne radikální voliče SPD i umírněné příznivce ANO. Je to reálné?
Andrej Babiš prezidentskou volbu nevyhraje tím, že přidá hlasy, vyhraje ji jedině tím, že změní tvář, která je ponese.
Obsah článku
To je celý problém v jedné větě a zároveň důvod, proč debata o „spojení sil ANO a SPD“ míří vedle. Nejde o aritmetiku prvního kola. Ta je v pořádku: sečtěte si stranické modely z jara a léta 2026 a dostanete blok kolem 39–41 procent. Jenže prezidentská volba není sněmovní klání. Rozhoduje druhé kolo, a v něm Babiš v roce 2023 narazil na strop, který žádné sčítání protestních hlasů neprorazí. Získal 34,99 % v prvním kole, ve druhém vyrostl jen na 41,67 %. Petr Pavel ho převálcoval s 58,32 %. Mezi těmito dvěma čísly, 35 a 42, leží celá Babišova prezidentská tragédie: dokázal přitáhnout necelých půl milionu hlasů navíc, zatímco Pavel nasál téměř vše ostatní. A právě tady začíná úvaha o „přemosťujícím kandidátovi“, která zní elegantně na papíře a rozpadá se při pohledu na konkrétní jména.
Strop, který nejde přelézt opakováním
Babišův druhokolový výsledek z roku 2023 není nehoda, ale strukturální diagnóza. Když kandidát s nejsilnější stranickou mašinerií v zemi, s miliardovým mediálním zázemím a s loajální třetinou elektorátu dokáže ve finále oslovit jen dvě pětiny voličů, problém není v kampani. Problém je v odmítanosti. CVVM v lednu 2026 potvrzuje, že alespoň polovina veřejnosti Babišovi nedůvěřuje. To není číslo, které se dá překonat lepším billboardem.
Srovnejte to s Pavlem: 62 % důvěry ve stejném průzkumu. Rozdíl dvaceti bodů v důvěře je v přímé volbě propast, ne mezera. A právě proto je racionální, nikoli zoufalé, ptát se, jestli ANO nemá poslat do boje někoho jiného. Otázka nezní „je Babiš slabý?“, ale „existuje někdo, kdo by unesl jeho voliče a zároveň nepůsobil jako strašák na zbytek země?“
Aritmetika, která svádí k iluzi
Podívejme se na čísla, která vypadají lákavě. STEM v březnu 2026 měří ANO kolem 34 % a SPD kolem 7 %. NMS v červnu 2026 uvádí ANO 31,6 % a SPD 7,5 %. Součet: zhruba 39–41 %. STEM navíc výslovně popisuje „významný překryv“ voličského potenciálu obou stran. Takže stačí sečíst, ne?
Ne. Sněmovní volby 2025 to ukázaly názorně. SPD šla do koalice se Svobodnými, PRO a Trikolorou, tedy konsolidace celého „vlasteneckého“ tábora. Výsledek? 7,78 %. ANO samostatně 34,51 %. Radikální blok si udržel vlastní voliče, ale nepřidal jediný bod ze středu. A prezidentská volba je právě o tom středu. Prvníkolová síla je vstupenka do finále, ne vítězství. Babiš vstupenku měl. Prohrál stejně.
Kandidáti, kteří existují jen napůl
Tady se dostáváme k jádru politické fikce. Ideální „přemosťující kandidát“ by musel splňovat tři podmínky současně: být čitelný pro protestní elektorát SPD, být přijatelný pro měkčí okraj ANO a mít dostatečně nízkou odmítanost, aby ve druhém kole přetáhl část středu. Podívejme se na reálná jména.
- Karel Havlíček – technokrat, 44 % důvěry podle CVVM, nejpřijatelnější tvář uvnitř ANO. Jenže pro tvrdé jádro SPD je to úředník bez protestního náboje. Havlíček umí jednu polovinu rovnice, druhou ne.
- Tomio Okamura – silný radikální kód, jasná protestní identita. A 66 % nedůvěry. Ve druhém kole by byl pro střed ještě toxičtější než Babiš. Průhledný manévr, který by skončil ještě hůř než originál.
- Filip Turek – po eurovolbách 2024 s 10,26 % pro PŘÍSAHU a MOTORISTY a 152 196 preferenčními hlasy prokázal mobilizační sílu v protestním segmentu. Ale 70 % nedůvěry. Sedmdesát. To je číslo, které říká: druhé kolo ani nezkoušej.
Kandidáti existují po polovinách. Havlíček má přijatelnost bez protestu. Okamura a Turek mají protest bez přijatelnosti. Nikdo z nich není most, každý je nanejvýš polovina mostu, která trčí do prázdna.
Prázdný prostor, který čeká na obsazení
STEM/MARK v květnu 2026 přináší dvě zjištění, která si zdánlivě odporují. Za prvé: 62 % dotázaných zatím nemá pro rok 2028 preferovaného kandidáta. Za druhé: ideální prezidentský profil popisují jako zkušeného, spíše nestranického sjednotitele. To je přesný opak toho, co nabízí protestní tábor. Prostor pro novou figuru formálně existuje, je obrovský. Ale poptávka po sjednotiteli a nabídka radikálních značek se míjejí jako dva vlaky na souběžných kolejích.
Dá se čekat, že ANO bude tento prostor testovat. Ne veřejně, ne jako deklarovanou strategii, spíš jako sérii sondáží, průzkumů a opatrných mediálních balónků. Ale dokud se neobjeví tvář, která v sobě spojí protestní energii s prezidentskou důstojností a nízkou odmítaností, zůstane „jediná cesta“ analytickým cvičením. Elegantním na papíře, prázdným v realitě.
Proč „jediná cesta“ není výraz síly
Je to reálné? K srpnu 2026 ne. Není to proto, že by chyběly hlasy, ty jsou. Není to proto, že by chyběl překryv mezi ANO a SPD, ten existuje. Je to proto, že přímá prezidentská volba je brutálně jednoduchý filtr: buď vás víc než polovina země dokáže spolknout, nebo ne. Babiše nespolkla. Okamuru by nespolkla. Turka by nespolkla. A kandidát, kterého by spolkla, zatím nemá jméno, tvář ani politickou biografii.
Celá debata o „jediné cestě“ je ve skutečnosti přiznání jednoho nepohodlného faktu: ANO je hegemon české stranické politiky, ale prezidentská volba se hraje podle jiných pravidel. A v těch pravidlech je dnes Petr Pavel pořád favorit, ne proto, že by byl neporazitelný, ale proto, že jeho soupeři zatím neumějí přestat být odmítaní.