Konec stíhání Turka není důkazem jeho neviny. Jen ukazuje fungování promlčecí lhůty v praxi
Promlčení je brzda státu, ne prací prášek na politickou pověst. Přesto se z něj v českém veřejném prostoru opakovaně vyrábí důkaz neviny.
Obsah článku
Když policie v květnu 2026 odložila trestní oznámení na Filipa Turka kvůli promlčení, politická mašinérie kolem europoslance a člena Motoristů sobě se rozjela předvídatelným směrem. Procesní konec se začal prodávat jako očištění. Jenže mezi odložením věci pro uplynutí času a zprošťujícím rozsudkem soudu leží propast tak hluboká, že ji žádný tiskový mluvčí nepřekřičí. A kdo ji přesto překřikuje, buď nerozumí právu, nebo počítá s tím, že mu nerozumí jeho publikum.
Promlčení není verdikt, je to stopky
Český trestní zákoník říká jasně: po uplynutí promlčecí doby zaniká trestní odpovědnost. Ne vina. Ne skutek. Odpovědnost státu trestat. Délka lhůty se odvíjí od horní hranice trestní sazby (tři, pět, deset, patnáct, dvacet let) a začíná běžet od okamžiku, kdy pachatel dokonal jednání, případně kdy nastal jeho účinek. Nejvyšší soud ve svém stanovisku výslovně popisuje promlčení jako institut právní jistoty a současně jako tlak na stát, aby jednal bez zbytečného otálení. Jinými slovy: pokud stát nestíhá stíhat, ztrácí právo trestat. To je pojistka proti neomezenému pronásledování, nikoli potvrzení, že se nic nestalo.
Zproštění obžaloby je něco zcela jiného. Je to meritorní soudní výrok: soud provedl dokazování, zvážil důkazy a dospěl k závěru, že vina nebyla prokázána nebo že skutek není trestným činem. Teprve takový výrok může člověka skutečně očistit. U Turka k ničemu takovému nedošlo. Nedošlo k obžalobě, nedošlo k hlavnímu líčení, nedošlo k rozsudku. Čas nahradil soud.
Turkův osvědčený manévr
Nejde o ojedinělý případ. V červenci 2026 policie odložila i prověřování Turkových nenávistných výroků na sociálních sítích, opět pro promlčení. A Turkova reakce? „Ničeho jsem se nedopustil.“ Jak připomněl iROZHLAS, policie věc neodložila proto, že by výroky nebyly závadné, ale proto, že uplynul čas. Dvě různé kauzy, identický vzorec: procesní klička přemalovaná na morální rehabilitaci. Průhledný manévr, který funguje jen proto, že většina lidí nečte policejní usnesení.
Řečnická otázka se nabízí sama: pokud je promlčení totéž co nevina, proč zákon vůbec rozlišuje mezi zastavením řízení a zproštěním obžaloby? Proč Ústavní soud v usnesení z února 2025 výslovně konstatuje, že zastavení pro promlčení samo o sobě nezakládá nárok na odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu? Kdyby šlo o výrok o nevině, odškodnění by bylo samozřejmostí.
Čas jako spojenec, ne jako soudce
V Turkově domácí kauze, tedy oznámení bývalé partnerky, která ho vinila z letitého fyzického a psychického násilí, vyhrožování střelnou zbraní a v jednom případě ze znásilnění, hrál čas klíčovou roli dvakrát. Poprvé jako trauma, které oběti brání mluvit roky po skutku. Podruhé jako promlčecí lhůta, která tiše běží, zatímco oběť mlčí. Tvrzené skutky se podle ČT24 odehrály před patnácti až dvaceti lety. K datu zveřejnění v květnu 2026 navíc rozhodnutí nebylo pravomocné, byla proti němu podána stížnost.
U sexuálního a partnerského násilí se oznamování opožďuje o roky, někdy o dekády. To není systémová chyba obětí, to je dobře zdokumentovaný důsledek traumatu. Promlčecí lhůty ale na psychologii obětí nečekají. Běží mechanicky, lhostejně, spravedlivě jen v tom nejformálnějším slova smyslu.
Politická fikce neviny
Celý problém není právní, ale komunikační. Promlčení je legitimní institut, chrání jednotlivce před tím, aby nad ním stát držel hrozbu trestu do nekonečna. Ale ve chvíli, kdy se z něj stane PR nástroj, kdy politik řekne „vidíte, nic se nestalo“ a část veřejnosti to spolkne, dochází k něčemu toxickému. Nevznikne ani trest, ani očištění. Vznikne vakuum, ve kterém se dá tvrdit cokoli. A v tom vakuu vyhrává ten, kdo mluví hlasitěji.
Nejvyšší státní zastupitelství ve zprávě za rok 2025 popisuje narůstající administrativní zátěž a klesající schopnost vyřizovat prověřování včas. Systém, který nestíhá, produkuje víc promlčení. A víc promlčení produkuje víc politiků, kteří z nich budou vyrábět důkazy své bezúhonnosti. To není konspirace. To je prostá mechanika.
Turek nebyl očištěn. Nebyl odsouzen. Uplynul čas, a čas není soudce.