Motoristé dostali ministerstvo kultury a použili ho k politickým účelům. Klempíř je jen loutka loajální k Babišově vládě
Ministerstvo kultury se pod vedením Oty Klempíře proměnilo v servisní středisko koaliční politiky. Důkazy jsou na stole, stačí je přečíst.
Obsah článku
Když strana, která má v názvu automobily, získá resort kultury, čekáte buď vtip, nebo kalkul. V případě Motoristů sobě jde jednoznačně o to druhé. Oto Klempíř, textař a hudebník zvolený za Motoristy v Plzeňském kraji, usedl do ministerského křesla 15. prosince 2025 a od té chvíle systematicky přetvářel resort v nástroj koaliční agendy vlády ANO, SPD a Motoristů. Ne proto, že by to kultura potřebovala. Proto, že to potřebovala koalice.
Kultura jako zástěrka pro mediální válku
Motoristé sobě nikdy nechtěli ministerstvo kultury kvůli kultuře. Chtěli ho kvůli médiím. Už jejich volební program obsahoval samostatnou kapitolu o veřejnoprávních médiích, zrušení koncesionářských poplatků a boji proti „uměleckému aktivismu“. Klempíř sám ještě před nástupem do vlády seděl ve sněmovním Výboru pro mediální záležitosti. Náhoda? Spíš chirurgicky přesný politický záměr.
A ten záměr se naplnil. Programové prohlášení vlády z ledna 2026 obsahuje závazek zrušit poplatky za veřejnoprávní média. Klempíř pak na jaře 2026 představil koaliční návrh zákona, podle kterého mají Česká televize a Český rozhlas přejít na financování ze státního rozpočtu. Veřejná služba se má nově zaměřit především na zpravodajství a vzdělávání, zábava jde stranou. Kdo rozhodne, co je ještě vzdělávání a co už zábava? Ministr. Tedy Klempíř. Tedy Motoristé. Tedy koalice.
Předseda Motoristů Petr Macinka to řekl nahlas a bez obalu: Klempíř „naplnil zadání, které dostal na koaliční radě.“ Těžko hledat přesnější definici politického vykonavatele.
Premiér mluví, ministr přikyvuje
Nejodhalující moment přišel 15. června 2026. Na tiskové konferenci po jednání vlády odpovídal Klempíř na dotaz k mediálnímu návrhu, a Andrej Babiš mu vstoupil do řeči. Sám formuloval změnu parametrů návrhu. Ministr stál vedle a mlčel. Scéna trvala pár desítek sekund, ale řekla víc než měsíce parlamentních debat.
Formálně má premiér právo koordinovat činnost vlády a vystupovat jejím jménem. Jenže rozdíl mezi koordinací a diktátem je v praxi tenký, a na té tiskové konferenci se úplně vytratil. Klempíř tam nebyl jako ministr s vlastní vizí. Byl tam jako člověk, který drží mikrofon, dokud si ho nevezme někdo důležitější.
Macinka navíc veřejně prohlásil, že odvolání Klempíře by musel navrhnout on sám, „a to se nestane.“ Ministr kultury České republiky tedy existuje na dvojím vodítku: koaliční rady a stranického předsedy. Prostor pro vlastní rozhodování? Minimální.
Instituce jako vedlejší škody
Mediální zákon není jediná stopa politického použití resortu. 3. července 2026 ministerstvo zrušilo probíhající výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie Praha. Komise doporučila finalisty, proces běžel, a ministr ho zastavil s argumentem o „silnější mezinárodní vizi.“ Přeloženo z úřednického jazyka: výsledek se nelíbil, tak se hraje znovu.
U grantů je situace obdobná. Klempíř 26. března 2026 podepsal rozdělení 200 milionů korun na festivaly profesionálního umění mezi 34 projektů. V červnu schválil dotace pro divadlo a hudbu. Formálně je to jeho pravomoc. Prakticky to znamená, že jeden člověk s jasnou koaliční loajalitou drží pero nad stovkami milionů pro českou kulturu.
Reakce kulturní obce jsou odpovídající. Asociace profesionálních divadel odmítla mediální návrh a mluvila o „zbytečném vyvolávání kulturních válek.“ Vedení Činohry Národního divadla ministrovi napsalo, že se staví do role arbitra toho, co je umění, a zavádí „ideologickou kontrolu tvorby.“ To nejsou hysteričtí umělci. To jsou instituce, které fungují desítky let a rozpoznají politický tlak, když ho vidí.
Účet zaplatí veřejnoprávní média, a diváci
Nejtvrdší čísla přicházejí od těch, kterých se koaliční zákon týká přímo. Česká televize 19. června 2026 varovala, že při schválení vládního návrhu může její rozpočtový propad činit 1,75 miliardy korun v roce 2027 a přes 2,4 miliardy v roce 2028. Ohroženo je regionální vysílání, plánované studio v Ostravě, stovky pracovních míst. Rada Českého rozhlasu popsala návrh jako právně a institucionálně nejasný a vyzvala k zásadnímu přepracování.
Srovnání s předchozí vládou je výmluvné. Koaliční smlouva Fialovy vlády z ledna 2022 výslovně mluvila o zachování nezávislosti veřejnoprávních médií. Babišova koalice jde opačným směrem, a ministerstvo kultury pod Klempířem je tím, kdo změnu formálně nese. Ne proto, že by ministr přišel s vlastní koncepcí. Proto, že dostal zadání.
Ne loutka, vykonavatel s razítkem
Říkat Klempířovi „loutka“ je vlastně příliš milosrdné. Loutka neví, co dělá. Klempíř ví. Už jako kandidát na ministra mluvil o „uměleckém aktivismu,“ jeho stranický program počítal s přesně tím, co teď prosazuje. Není to člověk, kterého do resortu omylem zavál vítr. Je to vědomý vykonavatel koaliční vůle, který má vlastní ideologický kompas, jen se shodou okolností ukazuje stejným směrem jako přání premiéra a stranického šéfa.
Motoristé sobě získali ministerstvo kultury a proměnili ho v páku: na veřejnoprávní média, na grantové peníze, na personální obsazení klíčových institucí, na symbolické bitvy o „národní paměť.“ Kultura je v tom jen kulisa. A Klempíř? Ten drží oponu.