Masochismus opozice: Proč do senátních voleb proti sobě staví své nejlepší koně? Bez spolupráce to daleko nedotáhnou
Česká demokratická opozice se chová, jako by měla mandátů na rozdávání. Nemá. A přesto si v klíčových obvodech pěstuje vlastní soupeře.
Obsah článku
Představte si fotbalový tým, který před penaltovým rozstřelem pošle dva hráče kopat současně do stejné branky. Přesně tohle dělá opozice v senátních volbách 2026. ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Piráti dohromady drží v Senátu nejméně 65 křesel. Z 27 obvodů, které se letos volí, obhajují 23. ANO jedno jediné. Aritmetika je brutálně jednoduchá: každá ztráta bolí opozici třiadvacetkrát víc než vládu. A přesto si v půltuctu obvodů staví proti sobě vlastní nejsilnější tváře, jako by hlavním protivníkem nebyl Babiš, ale soused z koalice.
Šest duelů, které nikdo nepotřeboval
Mapa kolizí je konkrétní a čitelná. V Praze 9 jde David Smoljak za STAN proti Dagmar Peckové za ODS. V Hradci Králové se střetne Martin Dvořák (STAN) se Zuzanou Ceralovou Petrofovou (ODS). V České Lípě kandiduje hejtman Martin Půta za SLK vedle dvou dalších opozičních jmen včetně Víta Vomáčky z ODS. Kolín, Brno-město, Zlín, všude totéž: dva kandidáti z téhož ideového bloku, kteří si budou v prvním kole ukrajovat hlasy navzájem.
K tomu iROZHLAS přidává dalších osm „rizikových“ obvodů, Kladno, Příbram, Žďár nad Sázavou, Olomouc, Karviná a další, kde hrozí scénář známý z Kroměříže a Karlových Varů 2022. Tehdy roztříštění spřízněných kandidátů otevřelo druhé kolo soupeřům, které opoziční voliči nechtěli ani vidět. Poučení? Zjevně žádné.
Ego versus matematika dvoukolového systému
Proč se to děje? Odpověď je méně dramatická, než by si zasloužila: jde o střet centrálních dohod s regionální ješitností. Měsíce jednání mezi stranickými centrálami narazily na „hrdé místní buňky“, které kandidáty oznámily dřív, než padla dohoda. ODS se vymlouvá na zpoždění po vlastním kongresu, STAN veřejně lituje nedohody v Praze 9. Výsledek je záplata, v polovině obvodů koordinace funguje, v prestižních městských obvodech se každý rozhodl, že je „dost silný i sám“.
Jenže dvoukolový většinový systém je nemilosrdný. Stačí, aby dva opoziční kandidáti v prvním kole sebrali každý po dvaceti procentech, a do finále projde někdo s pětadvaceti, třeba kandidát ANO, který by jinak neměl šanci. Není to teorie. Je to přesně to, co se stalo v Kroměříži před čtyřmi lety. A systém se od té doby nezměnil ani o čárku.
Férově je třeba dodat, že opozice se letos domluvila lépe než vládní strany. ANO, SPD a Motoristé o společném postupu jednali, ale nakonec jdou každý sám. Jenže to je slabá útěcha. Vládní tábor obhajuje z 27 obvodů jeden mandát. Může si dovolit chaos, protože nemá co ztratit. Opozice ne.
Formální smlouvy i formální pokrytectví
Část koordinace přitom existuje a je dokonce na papíře. V pirátském registru smluv jsou veřejně dohledatelné koaliční a podpůrné dohody pro obvody Cheb, Praha 5, Kladno nebo Rychnov nad Kněžnou. TOP 09 zveřejnila mapu kandidátů „s naší podporou“ napříč blokem. ODS má pro letošní senátní volby zřízené koaliční účty v různých kombinacích s TOP 09, KDU-ČSL i STAN, obvod po obvodu, jako mozaika.
To všechno ukazuje, že spolupráce není nemožná. Je dokonce běžná. O to absurdněji vyznívají obvody, kde se strany rozhodly, že zrovna tady ji nepotřebují. Kladno je učebnicový příklad: Piráti vyslali obhajující Adélu Šípovou jako „společnou kandidátku demokratických stran“, a ODS proti ní přesto postavila Petra Patáka. Kolik opozičních hlasů se v prvním kole rozštěpí, aby si dvě strany z téhož bloku dokázaly, že mají vlastní značku?
Co je ve hře: víc než 27 křesel
Říjnové senátní volby jsou první velký test opozice po sněmovních volbách 2025. ANO má v Senátu patnáctičlenný klub, a i kdyby hypoteticky vyhrálo všech 27 obvodů, získalo by nejtěsnější většinu 41 z 81 křesel. To se nestane. Ale opozice si může vlastní nedohodou ztenčit pohodlnou převahu na nervózní těsnost, a tím ztratit něco cennějšího než jednotlivé mandáty.
Ztratí narativ. Pokud strany, které voličům slibují obranu Senátu jako protiváhy vlády, nedokážou v půl tuctu obvodů potlačit lokální ambice, vláda to snadno prodá jako důkaz neschopnosti. A bude mít pravdu. Ne proto, že by opozice neuměla spolupracovat vůbec, umí, a v řadě obvodů to dokazuje. Ale proto, že právě tam, kde si myslí, že je dost silná i bez dohody, nejvíc riskuje drahou a zbytečnou vlastní prohru.
Do prvního kola zbývají necelé tři měsíce. Čas na stažení kandidátů ještě je. Otázka zní, jestli je větší ego stran, nebo jejich pud sebezáchovy.