Pražská politika má spoustu problémů. Přímá volba primátora ale žádný z nich nevyřeší, a ještě by přidala další
Přímá volba primátora je politická fikce, která se tváří jako reforma, ale neřeší jedinou skutečnou závadu pražské správy: 57 samosprávných městských částí s právem brzdit cokoliv.
Obsah článku
Adam Scheinherr v předvolebním rozhovoru pro Seznam Zprávy na konci července 2026 prohlásil, že Praha potřebuje přímo voleného primátora s „přímou zodpovědností“ vůči občanům. Jako důkaz dysfunkce přitom sám jmenoval železnici na letiště zadrženou požadavkem Prahy 6 na tunel a Vinohradskou ulici, kde se střetávají pohledy Prahy 2, 3 a 10. Všimněte si té ironie: kandidát diagnostikuje nemoc, tedy roztříštěnost pravomocí mezi desítky radnic, a jako lék předepisuje silnější tvář na magistrátu. To je jako léčit zlomeninu nohy novým kloboukem.
Město, nebo federace padesáti sedmi republik?
Praha není město v běžném slova smyslu. Je to rozpočtová stavebnice o 58 dílčích rozpočtech, jeden městský a 57 za jednotlivé městské části. Podle návrhu rozpočtu na rok 2026 hospodaří městské části v souhrnu s téměř 25 miliardami korun. Vlastní příjmy z toho tvoří jen asi pětinu, zbytek jsou transfery z magistrátu. Přesto má každá z těchto částí vlastní zastupitelstvo, radu, starostu a zákonné právo vyjadřovat se k rozpočtu hlavního města, k územně plánovací dokumentaci i vstupovat do povolovacích řízení na svém území.
Zákon č. 131/2000 Sb. dává městským částem samostatnou působnost a vlastní právní osobnost. To není detail. To je architektura, která z každého celoměstského projektu dělá vyjednávání s několika lokálními politickými většinami najednou. Scheinherr sám mluví o zhruba 1 200 aktivních politicích v pražských zastupitelstvech. A každý z nich má mandát od svých voličů, ne od primátora.
Průhledný manévr: nový mandát do starého labyrintu
Co by se stalo, kdyby Praha zítra zavedla přímou volbu primátora, ale nepřepsala nic jiného? Primátor by měl silnější osobní mandát. Jenže zastupitelstvo by dál schvalovalo rozpočet. Koaliční většina by dál volila radu. A 57 městských částí by dál mělo zákonné právo brzdit, připomínkovat a blokovat.
Vznikl by klasický konflikt dvojí legitimity: „Já mám mandát od milionového města“ versus „My máme mandát od zákona a od našich voličů.“ Česko tuto dynamiku dobře zná. Od roku 2013 volíme prezidenta přímo a výsledkem není silnější exekutiva, ale permanentní přetahovaná o to, kde končí symbolický mandát a začíná reálná pravomoc. Přenést tutéž logiku na Prahu by znamenalo přidat další kolo personalizace bez odstranění jediného veto-pointu.
A tady je jádro problému: Scheinherr nepředložil paragrafovaný návrh novely. Nepředstavil, jak by se změnil Statut, jak by se přerozdělily pravomoci, co by se stalo s rozpočtovými vztahy. Nabídl kampaňový rámec, „silný primátor“, protože je to mediálně nosnější než komplikovaná debata o tom, které paragrafy zákona o hlavním městě přepsat.
Vídeň a New York: hlas ano, veto ne
Podívejme se, jak to dělají jinde. Vídeňské obvody mají volené reprezentace, ale nemají vlastní právní osobnost, jsou decentralizovanými orgány jedné obce. Lokální politici tam mluví, ale neblokují. V New Yorku to závěrečná zpráva Charter Revision Commission z roku 2025 shrnuje jednou větou: lokální úroveň má mít „hlas, ale ne právo veta“.
Praha funguje přesně obráceně. Městské části mají hlas i veto. A k tomu rozpočet, o kterém rozhodují samy, byť čtyři pětiny peněz dostanou shora. Výsledkem je systém, kde lokální radnice provozují školy, spravují majetek a zajišťují reálné služby (to je legitimní a potřebné), ale zároveň mají politickou páku na celoměstské projekty, ke kterým nemají ani kapacitu, ani perspektivu.
Pokud chce Praha „silný střed“, musí nejdřív rozhodnout, jestli je městem, nebo federací. Zúžit samostatnou působnost městských částí v celoměstských věcech. Změnit zákon tak, aby lokální úroveň měla menší možnost brzdit projekty přesahující její hranice. To vyžaduje zásah Parlamentu do zákona č. 131/2000 Sb., městské části totiž nejsou ústavně chráněná kategorie, jsou konstrukcí běžného zákona.
Proč je laciný trik tak lákavý
Přímá volba primátora je politicky vděčný symbol. Říká voličům: dejte mi silný mandát a já to vyřídím. Neříká jim: budeme dva roky přepisovat zákon, přerozdělovat kompetence, rušit veto-pointy a hádat se s 57 starosty o to, co jim zůstane. První věta se vejde na plakát. Druhá ne.
Scheinherr navíc sám pojmenovává skutečný problém, tedy odpor městských částí k celoměstským projektům, roztříštěnost pohledů, tisíc dvě stě politiků v systému. Ale místo aby navrhl přestavbu tohoto systému, nabízí nový titul pro jednoho člověka na jeho vrcholu. Je to jako přidat generála do armády, která nemá jednotné velení: bude mít víc hvězdiček na náramenících, ale rozkazy pořád nikdo nemusí poslouchat.
Řečnická otázka na závěr je zbytečná. Odpověď je jasná: dokud Praha nevyřeší, že je rozpočtově jedna a politicky padesát sedm, žádná volební metoda pro jednu funkci nic nezmění. Jen přidá další ego do místnosti plné vet.