Diskriminační rodinná politika vlády: Rodiny s letos narozenými dětmi mají smůlu, více peněz nedostanou
Vláda, která se chlubí podporou rodin, právě rozdělila rodiče na dvě kasty podle kalendáře, a tváří se, že je to v pořádku.
Obsah článku
Senát 29. července schválil novelu rodičovského příspěvku. Částka stoupne z 350 000 na 400 000 korun. Jenže ne pro všechny. Zvýšení se týká výhradně dětí narozených od 1. ledna 2027. Dítě, které přijde na svět 31. prosince 2026, dostane o padesát tisíc méně než to, které se narodí o den později. Stejná země, stejná inflace, stejné náklady na pleny a mléko. Rozdíl dělá jediný den. A to není technická nutnost, je to politická volba, ke které existovaly alternativy. Alternativy, které vládní většina smetla ze stolu.
Kalendář jako nástroj třídění rodin
Princip je prostý a cynický: stát si vybere datum, za které nepustí ani korunu navíc. Kdo porodil dříve, má smůlu. Kdo porodí později, má štěstí. Žádné přechodné ustanovení, žádná kompenzace, žádný doplatek pro rodiny s dětmi narozenými v roce 2025 nebo 2026. Kritériem není sociální situace rodiny, příjem, počet dětí ani to, zda rodič vůbec stíhá vyjít s penězi. Kritériem je datum na rodném listu.
A nejde jen o padesát tisíc u jednoho dítěte. U vícerčat narozených současně je rozdíl sto tisíc korun, protože nová sazba pro dvojčata a trojčata má být 800 000 korun. Rodina s dvojčaty narozenými letos v listopadu? Ta ať si poradí s původní částkou.
Tohle není poprvé. Stejný trik předvedla Fialova vláda s hranicí 1. ledna 2024. Tehdy to kritizovala mimo jiné Karolína Kubisková z Přísahy, která mluvila o „porušování principu rovnosti“ a „diskriminaci“. Podala ústavní stížnost. A teď? Nová vláda používá identický model. Jen posunula datum.
Průhledný rozpočtový manévr
Proč zrovna 1. leden 2027? Odpověď je banálně fiskální. Tím, že vláda zvýšení odloží na děti narozené až příští rok, udrží náklady v roce 2027 na pouhých zhruba 230 milionech korun. V kontextu schváleného rozpočtového deficitu 310 miliard je to kapka v moři. K polovině letošního roku přitom schodek dosáhl 183,6 miliardy korun.
Jinými slovy: stát šetří na současných rodičích, aby mohl prezentovat nízký náklad reformy. Politicky výhodné, rozpočtově elegantní, lidsky ubohé. Kdyby se zvýšení promítlo i do rodin, které rodičovský příspěvek čerpají teď, číslo by bylo vyšší, a tiskové zprávy o „odpovědném hospodaření“ by se psaly hůř.
Přitom v legislativním procesu ležely na stole minimálně tři alternativy. Pozměňovací návrh Mariana Jurečky posouval účinnost už na 1. října 2026. Návrh Olgy Richterové rozšiřoval zvýšení i na rodiny s dětmi z let 2025 a 2026, kterým zbývá nevyčerpaná část dávky. A další návrh zaváděl automatickou valorizaci, která by podobným skokovým nespravedlnostem předcházela do budoucna. Vládní většina všechny tři zamítla. Ne proto, že by byly nerealizovatelné. Proto, že by stály víc.
Důchody mají vzorec, rodičák má politickou loterii
Řečnická otázka: proč starobní důchody valorizujeme automaticky podle růstu cen a mezd, ale rodičovský příspěvek zvyšujeme jednou za několik let politickým rozhodnutím? Zákon o důchodovém pojištění obsahuje jasný mechanismus, pravidelnou úpravu od ledna každého roku navázanou na objektivní ukazatele. U rodičovského příspěvku nic takového neexistuje. Každé zvýšení je výsledkem politického handlu, načasovaného tak, aby se hodilo do volebního cyklu.
Automatická valorizace byla navržena. Nepřijata. Stát si tak ponechává volnost rozhodovat, kdy a komu přidá, a hlavně komu ne. Pro rodiny to znamená naprostou nepředvídatelnost. Plánujete dítě? Tipněte si, jestli vláda zrovna bude v náladě zvyšovat dávky, nebo ne.
Soudy to posvětily, ale spravedlivější to není
Kdo by čekal záchranu od soudů, bude zklamán. Ústavní soud obdobné stížnosti proti hranici 1. ledna 2024 odmítl, jednou procesně, podruhé jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší správní soud šel ještě dál: výslovně popsal logiku zákonodárce jako „vážení mezi fiskálními zájmy státu a podporou rodičů“ a uznal, že řešení jen do budoucna je racionálně hájitelné.
Právně tedy rodiče nemají téměř žádnou šanci. Ale to, že něco projde ústavním přezkumem, neznamená, že je to správné. Soud posuzuje, zda zákonodárce nepřekročil meze ústavního rámce. Neposuzuje, zda se chová slušně.
Sedmdesát tisíc rodin, které nikoho nezajímají
Podle údajů ČSÚ se v prvním čtvrtletí 2026 narodilo 17 500 dětí. Přepočet na celý rok dává zhruba 70 000 porodů, tedy desítky tisíc rodin, které budou proti ročníku 2027 v horší pozici. Ne o trochu horší. O padesát tisíc korun horší. U vícerčat o sto tisíc.
A co by skutečně pomohlo porodnosti? Ne jednorázové přihození padesáti tisíc, jehož efekt na demografii nikdo nedoložil. Strategie rodinné politiky 2024–2030 sama mluví o dostupnější péči o malé děti, možnosti kombinovat rodičovství s částečným úvazkem, sdílení péče mezi oběma rodiči a předvídatelném dávkovém systému. Tedy přesně o věcech, které tato novela neřeší.
Vláda si odškrtla kolonku „zvýšili jsme rodičák“ a ušetřila na těch, kteří ho potřebují právě teď. Lacinější politická fikce se vymyslet nedá.