Dvojí metr Tomia Okamury: Odvolatelnost politiků, ale jen pro někoho. Takhle ale přímá demokracie nefunguje
Tomio Okamura roky prodává odvolatelnost politiků jako svůj vlajkový produkt. Jen ho nikdy nenapadlo, že by měl platit i pro něj.
Obsah článku
Existují politici, kteří věří vlastním sloganům, a existují politici, kteří je používají jako obušek. Okamura patří do druhé kategorie, a důkaz leží přímo v parlamentních dokumentech. Předseda Poslanecké sněmovny a šéf SPD mluví o „odvolatelnosti politiků“ v množném čísle, velkým písmem, s vykřičníkem. Když ale otevřete jeho jediný doložitelný legislativní návrh, sněmovní tisk 7 z října 2021, najdete ústavní novelu, která míří na starosty a hejtmany. Ne na poslance. Ne na ministry. A rozhodně ne na předsedu Sněmovny. Když se pak 55 tisíc občanů podepsalo pod petici za jeho vlastní odvolání, z tribuna přímé demokracie se stal tichý správce statu quo.
Velký slogan, malý návrh
„Přímá volba a odvolatelnost politiků“ tak zní heslo, které SPD opakuje v každém volebním cyklu. Zní univerzálně. Zní revolučně. Zní, jako by se týkalo všech. Jenže ve sněmovním sále v květnu 2024 Okamura sám vysvětloval, že jde o „první fázi“, která začíná u starostů a hejtmanů. Druhá fáze? Třetí? Nikde. Žádný rozpracovaný mechanismus pro odvolávání poslanců, ministrů nebo předsedy Sněmovny v parlamentních databázích neexistuje. Už v roce 2017, když se SPD po volbách dohodovalo s ANO, se Okamura pro Novinky chlubil, že hnutí Andreje Babiše „kývlo“ na jednání o odvolatelnosti, ale hned dodal, že se začne od starostů a hejtmanů. To je sedm let starý slib „první fáze“, která nikdy nedostala pokračování. Univerzální slogan, parciální obsah. Politická fikce vydávaná za program.
Když přímá demokracie zaklepala na jeho dveře
Ironie má někdy přesné datum. V lednu 2026 Filip Valder odeslal na Úřad vlády a do Sněmovny petici za Okamurovo odvolání z vedení Poslanecké sněmovny. Pod textem stálo zhruba 55 tisíc podpisů. Petice šla ještě dál, žádala vypsání všeobecného referenda o Okamurově setrvání v ústavních funkcích. Občané tedy udělali přesně to, co Okamura roky hlásal: vzali iniciativu do vlastních rukou a řekli „chceme rozhodovat o tom, kdo nás zastupuje“.
A co se stalo? Nic. Autor petice o dva týdny později napsal, že většina parlamentní reprezentace výzvu patrně ignorovala. SPD nenechala v dohledatelných zdrojích k občanské petici výraznou veřejnou odpověď. Žádné „respektuji hlas lidu“. Žádné „přesně tohle jsem chtěl zavést“. Muž, který postavil kariéru na tom, že občané mají mít právo odvolávat politiky, se tvářil, jako by 55 tisíc podpisů bylo šumem na lince.
Právní realita, kterou Okamura zamlčuje
Tady je potřeba být přesný, protože právě v tomto bodě se Okamurův laciný trik odhaluje nejostřeji. Český právní řád žádný mechanismus občanského odvolání vrcholných politiků nezná:
- Předseda Sněmovny – jeho odvolání může navrhnout výhradně písemně nejméně dvě pětiny všech poslanců, tedy 80 z 200. Občanská petice se doručí petičnímu výboru a dál se s ní nakládá podle jednacího řádu. Nikoho neodvolá.
- Prezident – může přijít o úřad jen přes ústavní žalobu Senátu se souhlasem Sněmovny a rozhodnutím Ústavního soudu.
- Vláda – občané ji mohou odvolat jedině nepřímo ve volbách; mezi nimi pouze Sněmovna vyslovením nedůvěry.
Okamura tohle ví. Sedí ve Sněmovně od roku 2013. Přesto dál mluví o „odvolatelnosti politiků“, jako by stačilo nasbírat podpisy a systém se pohne. Nepohne. A on nikdy nepředložil návrh, který by to změnil pro funkce, ve kterých sám sedí.
Přímá demokracie jako zbraň, ne jako pravidlo
Průhledný manévr celé konstrukce nespočívá v tom, že Okamura svůj program nesplnil, to by se dalo omluvit koaliční aritmetikou, ústavními většinami, politickou realitou. Problém je hlubší. Okamura používá přímou demokracii výhradně jako konfrontační nástroj: proti systému, proti elitám, proti Hradu. V roce 2026 nazval prezidenta Pavla „podrazákem“, odmítal hradní deklaraci a tvrdil, že Pavel „nepostupuje v dikci Ústavy“. Ale když se tentýž princip občanského tlaku obrátil proti němu, neexistoval. Řečnická otázka se nabízí sama: Pokud 55 tisíc podpisů za odvolání předsedy Sněmovny nestojí ani za komentář od člověka, který „odvolatelnost politiků“ nosí na transparentech, věří vůbec vlastním transparentům?
Identitární značka místo systémové změny
Sedm let od prvních jednání s ANO, čtyři roky od podání sněmovního tisku 7, měsíc po petici s desítkami tisíc podpisů, a výsledek je stále stejný: slogan žije, mechanismus neexistuje. Data z parlamentních archivů ukazují opakovaný vzorec: silné prohlášení, opakované připomínání tématu na schůzích, nulový průlom k reálnému zavedení. Přímá demokracie v podání SPD není systémový návrh. Je to mobilizační značka, funguje skvěle na billboardech a v projevech, ale rozpouští se v okamžiku, kdy by měla platit symetricky.
Okamura nechce odvolatelnost politiků. Chce odvolatelnost těch druhých.