Na co Klempíř sáhne, to je propadák. Po zpackané reformě koncesionářských poplatků teď tvrdě narazil s další kulturní strategií
Ministr kultury Oto Klempíř si buduje pozoruhodně konzistentní bilanci: každý zásadní krok, který podnikne, končí střetem s těmi, jimž má sloužit.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické dovednosti, která spočívá v tom, vzít hotovou věc a rozbít ji dřív, než stihne fungovat. Klempíř ji ovládá bravurně. V říjnu 2025 schválila Fialova vláda Státní kulturní politiku 2026–2030+, dokument, který vznikal měsíce v kulatých stolech, garanční radě a ve spolupráci s Národním institutem pro kulturu. Podrobný plán jeho implementace měl ležet na stole vlády do 29. června 2026. Místo toho ministerstvo v létě 2026 obíhá s vlastní novou verzí, jejíž text se ani nepodařilo dohledat ve veřejných zdrojích. Klempíř neimplementuje. Klempíř přepisuje.
Konsenzus jako odpadek
Původní kulturní politika nebyla narychlo sešitý úřednický elaborát. Od února 2025 fungovala garanční rada a řídicí výbor, v dubnu se rozběhla série kulatých stolů, do přípravy byli vtaženi profesní zástupci, kraje, odborné subjekty. Dokument explicitně propojoval kulturu s demokracií, lidskými právy a odolností společnosti. Obsahoval konkrétní závazky: svobodné tvoření, ochranu autorských práv v digitálním prostředí, etické využití umělé inteligence, výzkum dopadů AI na kreativní práci, ochranu nezávislosti médií. Nebyl to manifest snílků, byl to oborový konsenzus, který prošel vládou.
A přesně to je důvod, proč je Klempířův postup tak provokativní. Nejde o to, že by ministr chtěl strategii vylepšit. Jde o to, že ji otevírá dřív, než splnil jediný termín, který z ní vyplývá. Implementační plán měl být hotový do konce června. Není. Zato je tu nová verze, o jejímž vzniku nikdo z kulturního sektoru neslyšel, dokud nezačala obíhat.
Poplatky jako předehra
Kdo sledoval Klempířův přístup k veřejnoprávním médiím, nemůže být překvapený. Programové prohlášení Babišovy vlády slibuje současně dvě věci, které se vzájemně vylučují: zachování nezávislosti České televize a Českého rozhlasu, a zrušení koncesionářských poplatků s převedením financování pod státní rozpočet. Na tiskové konferenci po jednání vlády 15. června 2026 padla otázka, proč návrh počítá s meziročním poklesem rozpočtů obou institucí o patnáct procent. Odpověď přesvědčivá nebyla.
Vzorec je průhledný. Deklarujete vznešený cíl, nezávislost, kulturu, tvůrčí svobodu. Pak uděláte přesný opak. A když se ozve kritika, tvrdíte, že jde o technickou úpravu. U poplatků to byl „modernější model financování“. U kulturní politiky to bude nejspíš „aktualizace priorit“. Laciný trik, který funguje jen do chvíle, než si někdo přečte oba dokumenty vedle sebe.
Osmnáct miliard bez kompasu
Kapitola ministerstva kultury na rok 2026 činí 18,8 miliardy korun, z toho 6,76 miliardy jde příspěvkovým organizacím. Státní kulturní politika není akademické cvičení, je to rámec, podle kterého se nastavují dotační programy, investiční priority, spolupráce s kraji a obcemi. Když ministerstvo přepíše strategii, nezmění jen slova v PDF souboru. Změní pravidla, podle nichž se rozdělují peníze pro divadla, orchestry, knihovny, festivaly.
Kulturní sektor to ví. Proto už před volbami připravila Kulturní a kreativní federace vlastní Manuál pro kulturu, systematický podklad pro jakoukoli budoucí vládu. Nebyla to improvizace po konfliktu s Klempířem, ale předem nabídnutá ruka. Ministr ji ignoroval. Místo dialogu přišel kabinetní přepis.
Politická fikce jménem „aktualizace“
Nejabsurdnější na celé situaci je, že v programovém prohlášení vlády není dohledatelný žádný explicitní závazek přepsat už schválenou kulturní politiku. Vláda tam slibuje víceletý finanční plán pro kulturu, podporu folkloru, investice do audiovize. Nic z toho nevyžaduje demolici hotového dokumentu. Nahrazování tedy není realizace vládního programu. Je to rozhodnutí jednoho ministerského kabinetu, které se tváří jako systémový krok.
A právě tady tkví jádro problému. Původní strategie počítala s pokračujícím dialogem; pravidelné konzultace se sektorem nebyly jednorázová výzdoba, ale součást implementačního mechanismu. Klempíř tento mechanismus nepoužil. Neřekl: máme výhrady, pojďme je projednat v rámci existujícího procesu. Řekl: máme novou verzi, berte, nebo nechte být. To není řízení resortu. To je demonstrace moci.
Co zmizí, když nikdo nekouká
Otázka, kterou si musí položit každý, komu není lhostejná podoba české kultury v příštích pěti letech: co přesně obsahuje nová verze? Protože původní dokument výslovně řešil věci, které jsou pro tvůrce existenční, ochranu autorských práv v době, kdy AI generuje obsah v průmyslovém měřítku, pravidla pro digitální platformy, roli státu při ochraně tvůrčí práce. Pokud toto v nové verzi chybí nebo je rozmělněno do nezávazných formulací, nejde o kosmetiku. Jde o to, zda stát bude stát na straně autorů, nebo na straně těch, kdo jejich práci zpeněžují bez jejich souhlasu.
Přesný text nové verze se zatím nepodařilo dohledat z veřejných zdrojů. Samo o sobě je to výmluvné. Dokument, který má nahradit transparentně připravenou strategii, obíhá bez veřejně dostupného znění.
Klempíř má v rukou resort s rozpočtem téměř devatenáct miliard a mandát, který mu nikdo z kulturní obce nedal. Každý měsíc, který stráví přepisováním místo implementace, je měsíc, kdy česká kultura funguje bez kompasu. A ministr, zdá se, nemá problém s tím, že kompas rozbil sám.