Vláda se nechce smířit s nízkou valorizací důchodů a chystá extra bonus. Každým přídavkem ale zvyšuje dluh dalším generacím
Štědrost z cizí peněženky je nejsnadnější ctnost, jakou politik může předvést, a česká vláda se v ní právě zdokonaluje.
Obsah článku
Aleš Juchelka ještě v červnu tvrdil, že mimořádná valorizace důchodů „není na stole“. O šest týdnů později už veřejně připouští, že lednový přídavek pro seniory by mohl být dvojnásobný oproti zákonnému základu, ne tři sta korun měsíčně, ale šest set. Mezi těmito dvěma výroky se nezměnila ekonomická realita. Změnil se jen politický kalendář. A právě v tom je celý problém: rozhodnutí, které vypadá jako pomoc důchodcům, je ve skutečnosti účet vystavený těm, kteří dnes ještě nemají hlas u volební urny.
Tři sta korun jako politická ostuda
Zákonná valorizace od ledna 2027 vychází na přibližně 300 korun měsíčně. Pokud by se potvrdila, šlo by o nejnižší přídavek od roku 2017, kdy průměrný důchod stoupl o 308 korun. Pro srovnání: v lednu 2019 si důchodci polepšili o více než 900 korun. Tři sta korun dnes nezaplatí ani dvě kávy v pražské kavárně, a právě proto je pro vládu nepřijatelná. Ne kvůli seniorům. Kvůli optice.
Důvod nízké valorizace je přitom čistě technický. Důchodcovská inflace je slabá a růst reálných mezd se do vzorce prakticky ještě nepropíše. Ministerstvo práce chce sice od ledna 2027 změnit poměr ze třetiny růstu reálných mezd na polovinu, ale jak sám Juchelka přiznal na ČT24, viditelný efekt přijde nejdřív kolem roku 2029 až 2031. Do té doby je vzorec politicky nepoužitelný. A co politik dělá, když mu čísla nevycházejí? Přepíše je.
Zdvojnásobení, které nikdo nezaplatí, zatím
Juchelka mluví o prostoru až k hranici 2,7 procenta průměrného důchodu. V překladu do rozpočtové řeči: samotných 300 korun plošně navíc pro všechny důchodce stojí zhruba 10 miliard korun ročně. Pokud vláda přidá dalších 300 korun nad zákonný základ, celkový roční dopad se posouvá ke 20 miliardám. A pozor, nejde o jednorázovou dávku. Jde o trvalé zvýšení měsíční penze, ze kterého se počítají všechny další valorizace. Každá koruna navíc dnes je koruna navíc navždy.
Průhledný manévr se odehrává v režii, která by zasluhovala ironický potlesk. V březnu Juchelka říká, že 300 korun je „málo“. V červnu tvrdí, že mimořádná valorizace není na stole. V červenci už připouští zdvojnásobení. Definitivní čísla mají být známa na konci srpna, politické rozhodnutí se čeká v září. Načasování je dokonalé: dost pozdě na to, aby se o tom vedla seriózní debata, a dost brzy na to, aby si to senioři zapamatovali.
Účet pro ty, kteří ještě nevolí
Český důchodový systém je průběžný. Ministerstvo práce to samo otevřeně popisuje: dnešní pracující nefinancují své budoucí penze, ale platí dnešní důchody. Žádný osobní účet, žádný fond, žádná rezerva. Když politik rozhodne o plošném zvýšení bez trvalého krytí, nepřidává z ničeho, přesouvá náklad do dalších rozpočtů. A ty rozpočty budou skládat lidé, kteří dnes chodí na střední školu nebo začínají první práci.
Národní rozpočtová rada to říká bez diplomatických obálek: náklady důchodových rozhodnutí nesou hlavně generace narozené od poloviny sedmdesátých let a mladší. Stát přitom už na rok 2026 počítá s deficitem 310 miliard korun. Přidat dalších 10 až 20 miliard ročně do trvalých výdajů v této situaci není štědrost. Je to politická fikce, ve které se dnešní potlesk vyplácí okamžitě a účet přichází až za rohem, kam volič nevidí.
Existuje jiná cesta, jen není tak hlasitá
Vláda přitom sama připravuje mnohem levnější nástroj: věkově podmíněné navýšení, které od ledna 2027 automaticky přidá 500 korun v 80, 85, 90 a 95 letech a tisíc korun ve 100 letech. Roční náklad? Něco přes 2,5 miliardy korun. Tedy zlomek toho, co stojí plošné přidání všem.
Adresnost je fiskálně odpovědnější a sociálně přesnější, pomáhá tam, kde je potřeba největší. Jenže adresnost negeneruje titulky. Nedá se z ní udělat politické gesto, které osloví tři miliony voličů najednou. A tak se vedle rozumného opatření staví laciný trik: plošný bonus, který vypadá jako systémové řešení, ale je jen přemalovanou směnkou na budoucnost.
Kdo se ptá na krytí?
Řečnická otázka, která by měla zaznít v každé redakci, v každém rozhovoru, v každém komentáři: odkud na to vezmete? Ne „odkud vezmete 300 korun měsíčně“, ale odkud vezmete 10 nebo 20 miliard ročně, každý rok, navždy, v zemi s třísettřicetimiliardovým deficitem? Odpověď zatím nikdo nedal. Protože odpověď by zněla: z budoucích daní, z budoucích škrtů, z budoucího zadlužení. Z peněz lidí, kteří dnes nemají žádnou politickou sílu, protože ještě nesplácejí hypotéku, ještě nevychovávají děti, ještě nevědí, jak moc jim dnešní rozhodnutí zkomplikují život.
Důchodci si bonus nezaslouží méně ani více než kdokoli jiný. Odpovědnost ale nenese příjemce zákonně vyplacené dávky, nese ji ten, kdo rozhoduje. A ten právě teď rozhoduje tak, aby sklidil aplaus dřív, než dorazí faktura.