Silnice nepotřebujeme, hlavně že porostou důchody. Vláda poprvé za 11 let nedá ani korunu na opravy regionálních silnic
Stát právě oznámil regionům, že jejich silnice ho nezajímají, a udělal to nejelegantnějším možným způsobem: jednoduše zapsal do návrhu rozpočtu nulu.
Obsah článku
V návrhu rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury pro rok 2026 se u položky určené krajům na opravy silnic II. a III. třídy poprvé po souvislé řadě každoročních příspěvků objevila kulatá nula. Ještě v roce 2024 šly krajům 4 miliardy korun, v roce 2025 už jen dvě. Teď nic. Není to administrativní chyba ani přechodný výpadek. Je to vědomé politické rozhodnutí, které říká: dálnice ano, okresky ne. A kdo chce hledat viníka, ať se podívá do zrcadla, protože tenhle stát si zvolili jeho občané, z nichž většina jezdí právě po silnicích, na které teď nezbývá ani koruna.
Důchody versus silnice: průhledná zkratka, ale funkční diagnóza
Řekněme si rovnou: důchody se neplatí ze Státního fondu dopravní infrastruktury. Zákon o SFDI jasně vymezuje, že fond žije z podílu na spotřební dani z pohonných hmot, z mýtného, dálničních poplatků a dotací ze státního rozpočtu. Penzijní účet je úplně jiná kapitola. Stavět tyto dvě věci proti sobě jako přímý účetní převod je politická fikce.
Jenže jako diagnóza priorit to funguje dokonale. Mandatorní sociální výdaje (důchody, dávky, valorizace) rostou automaticky a žádná vláda si netroufne je seškrtat. Investice do regionální infrastruktury naopak patří mezi položky, které se škrtají snadno, tiše a bez okamžitého politického trestu. Nikdo kvůli díře v silnici nesvrhne kabinet. Kvůli zmraženému důchodu ano. A právě v tomhle střetu priorit leží jádro problému: stát umí chránit to, co bolí voliče hned, a obětovat to, co bolí pomalu.
Čtyři miliardy, dvě miliardy, nula: anatomie jednoho sestupu
Čísla mluví jasněji než jakýkoli komentář. Podle Asociace krajů ČR dostávaly kraje v předchozích letech ze SFDI na opravy svých silnic částky v rozmezí 1,9 až 6 miliard korun ročně. Poslední ustálený standard činil 4 miliardy. V březnu 2025 ministerstvo dopravy oznámilo, že krajům pošle jen 2 miliardy, s vysvětlením, že zbytek měl přejít do krajských rozpočtů přes změnu rozpočtového určení daní. Novela ale ve Sněmovně neprošla.
A tady se odhaluje celý laciný trik: stát slíbil systémovou změnu, nedodal ji a mezitím přestal držet dosavadní dotaci. Jako byste řekli nájemníkovi, že mu zrušíte topení, protože plánujete instalovat tepelné čerpadlo, a pak čerpadlo nekoupili.
Pro rok 2026 je situace ještě horší. Hejtmani po jednání rady asociace hlásí, že v návrhu rozpočtu SFDI je položka pro kraje nulová. Nula. Po letech, kdy se částka pohybovala v miliardách. Kdo tohle považuje za technickou záležitost, buď nerozumí rozpočtům, nebo nechce rozumět politice.
Kdo to odnese: mapa tiché devastace
Silnice II. a III. třídy tvoří síť o délce téměř 49 000 kilometrů. Jsou to silnice, po kterých jezdí většina Čechů většinu času: do práce, k lékaři, do školy, na nákup. Podle zákona o pozemních komunikacích je vlastníkem a správcem kraj. Stát je v roli toho, kdo pomáhá. Nebo pomáhal.
Ministerstvo dopravy rozdělilo poslední dvě miliardy čistě podle délky krajské sítě. Z toho plyne jednoduchý metr, kdo by nulu pocítil nejvíc:
- Středočeský kraj – 338,8 mil. Kč
- Jihočeský kraj – 213,5 mil. Kč
- Plzeňský kraj – 181,3 mil. Kč
- Vysočina – 178,0 mil. Kč
- Jihomoravský kraj – 151,7 mil. Kč
To nejsou abstraktní čísla. V Libereckém kraji už dnes visí na webu seznam plánovaných akcí pro rok 2026 s výslovnou poznámkou, že některé nemusí být při dané alokaci vůbec zahájeny. Silnice III/2933 u Studence, most na II/292 u Semil, úsek u Chotyně: všechno projekty, které čekají na peníze, jež možná nepřijdou. V Ústeckém kraji rozpočet počítá s akcemi na tazích Starý Šachov–Děčín, Krásná Lípa–Velký Šenov nebo Šluknov–Lobendava. Každá z nich obsluhuje komunity, pro které neexistuje alternativní trasa.
Mohou kraje zaplatit opravy samy? Částečně ano. Systémově ne. Předseda Asociace krajů Radim Holiš to říká otevřeně: kraje budou muset sahat do jiných investic, do škol, nemocnic, sociálních služeb. Řešení jednoho dluhu vytvořením dalšího. Kdo v tom vidí zodpovědnou fiskální politiku, ať se přihlásí.
Dálnice jako výloha, okresky jako sklep
Nejpikantnější na celém příběhu je asymetrie, kterou si stát pečlivě udržuje. Ministerstvo dopravy mluví o rekordních investicích do dálnic a železnic. Vládní program sliboval 210 kilometrů nových dálnic. Rozpočet SFDI pro rok 2024 činil 150,5 miliardy korun, rekord. Peníze v dopravě tedy jsou. Jen ne pro tuto položku.
A přitom řidič z Vysočiny, který tankuje na benzince v Humpolci, platí stejnou spotřební daň jako řidič z Prahy. Část té daně teče přímo do SFDI. Jenže zatímco pražský řidič se sveze po nové D3, ten z Humpolce se vrací na okresku plnou záplat, protože na její opravu stát neposlal nic. Vybírat od všech, investovat pro některé: to není rozpočtová politika, to je politická volba zabalená do účetní tabulky.
Řečnická otázka na závěr této sekce: kolik procent voličů jezdí denně po dálnici a kolik po silnici třetí třídy? Odpověď zná každý. Rozpočtové priority ji ignorují.
Systémová změna, která nikdy nepřišla
Celý konflikt má jeden klíč: rozpočtové určení daní. Kraje přes asociaci navrhly model, ve kterém by 4 miliardy na silnice přešly přímo do jejich příjmů, stabilně, předvídatelně, bez každoročního vyjednávání. Ministerstvo financí souhlasilo v principu, Sněmovna novelu nepropustila. Proč? Protože změna RUD vždy vytváří vítěze a poražené mezi kraji a žádná vláda nechce řešit tento vnitřní střet. Je jednodušší nechat věci být a škrtnout dotaci.
V zemích OECD tvoří místní úroveň v průměru 41 % celkových veřejných investic a běžně se financuje mixem vlastních příjmů a centrálních grantů. Česko v tom není výjimečné. Výjimečný je skok z opakované podpory k nule bez jakékoli náhrady. To se v konsolidovaných demokraciích nedělá, leda záměrně.
Pokud nulová položka přežije legislativní proces beze změny, rok 2026 nebude anomálie. Bude precedent. A precedenty v rozpočtové politice mají tendenci se opakovat, protože každá další vláda si řekne: „Když to prošlo loni, projde to i letos.“ Regiony tak stojí před scénářem, ve kterém se státní příspěvek na jejich silnice stal historickou kuriozitou, a 49 000 kilometrů komunikací zůstane na krajských rozpočtech, které na to samy nestačí.