Jde ještě vyhrát volby bez populistických slibů? Martin Kuba jde do kampaně s plánem přestat donekonečna zvyšovat důchody
Martin Kuba nepřišel s důchodovou reformou. Přišel s marketingovou pozicí.
Obsah článku
A to je zásadní rozdíl, který stojí za to rozebrat, protože v českém politickém provozu se obojí pravidelně zaměňuje a voliči za to platí zklamáním. Jihočeský hejtman a předseda hnutí Naše Česko v posledních týdnech opakuje, že nechce politiku postavenou na slibech, že se stát nemá o lidi starat „od kolébky až do důchodu“ a že důchody nelze navyšovat donekonečna. Zní to odvážně. Zní to pravicově. Zní to jako program. Jenže když se podíváte pod povrch, najdete tam zatím jen obal bez obsahu, a to je přesně ten druh politické fikce, který si zaslouží ironický úsměv, ne potlesk.
Odvaha bez parametrů je jen póza
Řekněme si to přímo: tvrdit, že důchody nelze zvyšovat donekonečna, není odvaha. Je to aritmetika. Odvaha by byla říct, komu přesně se důchod sníží, o kolik a od kdy. A přesně tohle Kuba neříká. Na jeho osobním webu najdete obecné teze o osobní odpovědnosti a menší závislosti na státu. Nenajdete tam sazby, přechodná období, model povinného versus dobrovolného spoření ani analýzu dopadů na současné seniory. Termín zveřejnění programu se navíc posouvá jako horizont v poušti: CNN Prima NEWS na konci června mluvila o polovině srpna, e15 tentýž den o začátku září. Hnutí je programově ve výstavbě a prodává se jako hotový dům.
Bez parametrů je „přestat zvyšovat důchody“ totéž co „uděláme pořádek“. Líbivá věta, kterou si každý naplní vlastní představou, a právě proto funguje. Jenže to je přesně ten populismus naruby, který Kuba údajně odmítá.
Stará písnička v novém obalu
Kdo sleduje českou pravici déle než jedno volební období, ten Kubovu melodii zná. Méně státu, více soukromých peněz v penzijním systému, individuální odpovědnost za stáří. ODS tohle říká dvacet let. Na ideové konferenci v červnu 2026 mluvila dokonce o zavedení druhého důchodového pilíře a větší podpoře investic. Kuba z ODS odešel, ale její penzijní slovník si vzal s sebou.
Otázka tedy nezní, jestli je Kubova vize nová. Není. Otázka zní, proč by měl někdo věřit, že ji tentokrát prosadí člověk, jehož hnutí má v průzkumech čtyři a půl procenta.
A tady narážíme na nejtvrdší realitu. Median v červnu 2026 naměřil Našemu Česku 4,5 %. NMS byl ještě střízlivější: 3,9 % a voličské jádro pouhých 0,2 %. Dvě desetiny procenta. To není elektorát, to je statistická odchylka. Potenciál 7,6 % ukazuje, že lidé o Kubovi slyšeli a nezavírají dveře, ale mezi zvědavostí a hlasem ve volební místnosti leží propast, kterou žádná manažerská rétorika nepřeklepe.
Hra na rok 2029, a průhledný manévr
Zásadní detail, který snadno zapadne: Kuba sám říká, že Naše Česko nevzniklo pro komunální volby ani pro sněmovnu 2026. Cíl jsou parlamentní volby v roce 2029. Podzimní komunální a senátní klání 9. a 10. října letošního roku je pro něj test síly, ne finální bitva. To je legitimní strategie. Ale zároveň to znamená, že veškerá současná rétorika o důchodech slouží primárně k budování značky, ne k prosazování legislativy.
A značka se buduje chytře. Kuba nemoralizuje, nemává prstem, neříká voličům, že jsou líní. Mluví manažerským jazykem o „doručování výsledků“, nabírá mladé politiky přes logiku HR oddělení a pečlivě se vyhýbá jednoznačnému postoji k Babišovi. Když se ho ptají na střet zájmů, odpoví, že nechce politiku redukovat na vzdálenost od jednoho člověka. To není principiální postoj. To je kalkulovaná mlha, která nechává otevřená zadní vrátka pro budoucí koaliční jednání.
Mimochodem, hnutí, které chce být pravicovou alternativou, zároveň jedná o spolupráci s bývalým předsedou SOCDEM Michalem Šmardou přes pardubického hejtmana Martina Netolického. Ideová soudržnost to není. Pragmatická síť kolem jednoho ambiciózního politika, to už spíš.
Proti komu vlastně Kuba stojí
Aby bylo jasno, co je na druhé straně barikády: ministerstvo práce a sociálních věcí pod vedením Aleše Juchelky z ANO připravuje od roku 2027 štědřejší valorizaci důchodů (růst cen plus polovina růstu reálné mzdy místo dosavadní třetiny). K tomu automatické navýšení po dosažení 80, 85, 90 a 95 let a návrat stropu důchodového věku na 65 let. Od ledna 2026 stoupla základní výměra o 240 korun na 4 900 korun, procentní výměra o 2,6 %.
Kubova pozice je tedy jasná negace tohoto směru. Říká: nemůžeme pořád přidávat. Ale neříká: takhle konkrétně bychom přidávání zastavili a takhle bychom ochránili ty, kdo na státní penzi závisejí. Bez toho druhého je první věta jen rétorika. A rétorika bez čísla je v důchodové debatě totéž co recept bez ingrediencí: vypadá hezky na papíře, ale z něj se nikdo nenají.
Nepopulismus jako luxusní zboží
Můžete vyhrát volby bez populistických slibů? Teoreticky ano, pokud dokážete voličům prodat kompetenci a výkon místo dárků. Prakticky to v Česku zatím nikdo nedokázal na celostátní úrovni. Kuba to ví, a proto hraje dlouhou hru na rok 2029. Jenže dlouhá hra vyžaduje trpělivost, kterou čeští voliči nemívají, a hlavně vyžaduje, aby se slova jednou proměnila v konkrétní návrh.
Až Naše Česko zveřejní důchodový program s parametry, se sazbami, s přechodným obdobím, s dopadem na dnešní seniory, bude co hodnotit. Do té doby je Kubův „nepopulismus“ jen další druh politického marketingu. Elegantnější než Babišovy přídavky, sofistikovanější než moralizování koalice. Ale pořád marketing.