Chtějí zrušit Senát, a tak se rozhodli do něj kandidovat. Logiku zde nehledejme, konspirační scéna ji nepotřebuje
Kandidovat do instituce, kterou chcete smazat z mapy, je jako kupovat si roční předplatné v klubu, který hodláte podpálit.
Obsah článku
A přesně to se děje před říjnovými senátními volbami. Nejméně tři doložitelné kandidatury spojují antisystémové prostředí s horní komorou Parlamentu, institucí, kterou jejich nositelé veřejně označují za zbytečnou, drahou nebo rovnou škodlivou. Nejkřiklavější případ má dokonce vlastní webovou stránku, kde kandidátka černé na bílém píše, že chce „vést seriózní debatu o zrušení Senátu“. Tím pádem kandiduje do Senátu. Logika? Ta tu nehraje. Hraje se na jiné struny.
Kandidátka, která to řekla nahlas
Petra Prokšanová, kandidátka KSČM v obvodu Praha 5, si na svém kandidátském webu nechala prostor pro bod, který by v normálním politickém provozu zněl jako satira: senátní mandát chce využít k otevření debaty o zrušení Senátu. Není to vytržené z kontextu, není to parafráze novináře, je to její vlastní formulace na její vlastní stránce.
A nejde o osamocený výstřelek. Programová vize Prokšanové zahrnuje referendum o vystoupení z EU i NATO, rétoriku o „mediálních lžích“ a celý balík radikálně protizápadních pozic. Kandidatura do Senátu je v tomto balíčku jen další položka, ne proto, že by chtěla zákonodárně pracovat, ale proto, že senátorské křeslo nabízí něco, co mimoparlamentní aktivismus nedá: institucionální razítko. Šestileté razítko s přímým mandátem od voličů.
Stačilo! to má v programu, kandidáti to nesou na zádech
U Petry Rédové, která kandiduje na Znojemsku, je situace o stupeň složitější, a právě proto je důležité ji nepřehlédnout. Rédová sama ve svém textu na webu Verox oznamuje kandidaturu a odkazuje na předchozí senátní zkušenost z Brna. Osobní výrok „jdu tam, abych to zrušila“ u ní ale chybí. Co nechybí, je programový rámec hnutí Stačilo!, které podle zprávy ČTK otevřeně usiluje o zrušení Senátu a zavedení obecného referenda.
Tady je potřeba rozlišovat. Jedna věc je, když kandidát sám řekne: „Jdu dovnitř, abych to zbořil.“ Jiná věc je, když kandiduje za hnutí, které bourání má v programu, ale on sám mluví o jiných tématech. Výsledek je ale podobný: volič, který Rédovou zvolí, zvolí i programový balík, jehož součástí je likvidace instituce, do které ji právě posílá. Politická fikce se tváří jako politický program.
A pak je tu Marek Obrtel, kandidát České strany národně sociální v obvodu Přerov. Jeho stranické oznámení akcentuje zdravotnictví, školství a práci ve výborech, tedy standardní senátní agendu. Házet ho do jedné věty s Prokšanovou by bylo nepoctivé. Ale jeho kandidatura ukazuje, jak široké a nesourodé je spektrum, které se na antisystémové vlně sveze do senátních obvodů.
Ústavní matematika, kterou nikdo nečte
Tady přichází pointa, kvůli které celý manévr přestává být jen komický a začíná být průhledný. Zrušení Senátu není otázka jednoho mandátu. Není to ani otázka pěti mandátů. Podle Ústavy ČR by to vyžadovalo ústavní zákon, tedy souhlas tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů. Jinými slovy: Senát by musel odhlasovat vlastní smrt. Kdo někdy viděl jakoukoliv instituci hlasovat pro svůj zánik, ať zvedne ruku.
Jeden senátor nemůže Senát zrušit. Nemůže ani zahájit proceduru. Může maximálně mluvit, navrhovat a být přehlasován. Takže o co vlastně jde? O tribunu. O šest let placené platformy, ze které lze křičet do kamer, že instituce, v níž sedíte, nemá existovat. Je to laciný trik, ale funguje, protože cílové publikum nepotřebuje ústavní analýzu. Potřebuje potvrzení, že „oni tam nahoře“ jsou zbyteční.
Proč je to nebezpečnější, než to vypadá
Řečnická otázka: kolik hlasů stačí k zisku senátního mandátu? Odpověď zní: záleží na tom, kolik lidí přijde. Senátní volby tradičně trpí nízkou účastí. V prvním kole je třeba nadpoloviční většina platných hlasů; pokud ji nikdo nezíská, do druhého kola postupují dva nejsilnější kandidáti a tam rozhoduje prostá většina. V obvodech s dvacetiprocentní účastí může stačit pár tisíc hlasů.
A právě tady se strategie „kandiduji, abych zrušil“ stává reálnou hrozbou, ne pro existenci Senátu, ale pro jeho důvěryhodnost. Senátor zvolený na protisystémové vlně získává něco, co žádný youtuber ani organizátor demonstrací nemá: přímý mandát od voličů, přístup k legislativnímu procesu a institucionální autoritu. Přitom Senát není jen dekorativní pojistka. Při rozpuštění Poslanecké sněmovny může přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu. To je reálná moc, ne ceremoniální funkce.
Co s tím může udělat volič
První kolo senátních voleb proběhne 9. a 10. října 2026, druhé kolo o týden později. Volí se ve 27 obvodech většinovým systémem. Kandidát musí mít nejpozději druhý den voleb čtyřicet let. V zahraničí se do Senátu nehlasuje.
Pro voliče, který nechce být součástí absurdního divadla, existuje jednoduchý postup: ověřit registraci kandidáta na stránkách Ministerstva vnitra, přečíst si přímé výroky na kandidátově vlastním webu, ne mediální parafráze, a oddělit osobní postoj od programu strany. Kdo říká, že chce zrušit instituci, do které kandiduje, alespoň nelže o svých úmyslech. Otázka je, zda mu za to chcete dát šestileté křeslo v Parlamentu.
Antisystémová scéna nepotřebuje vyhrát. Stačí jí kandidovat, dostat se do druhého kola a tvrdit, že „systém se bojí“. Senát nezruší, ale důvěru v něj podrývat umí i z pozice poraženého.