Okurková sezóna je v plném proudu: Vláda se opět hádá o (ne)zrušení zimního času, groteska v přímém přenosu
Česká vláda v červenci 2026 předložila návrh, který střídání času nepohřbívá, ale tiše prodlužuje o dalších pět let. Politici přesto mluví, jako by rozhodovali o osudu civilizace.
Obsah článku
Je to dokonalá politická fikce: kabinet inscenuje velký ideový střet nad materiálem, jehož obsah by zvládl sepsat praktikant na ministerstvu práce za odpoledne. Na stole totiž neleží žádné zrušení zimního času, žádný konec střídání hodin, žádná revoluce v měření dne. Leží tam nařízení vlády, které přebírá harmonogram Evropské komise a říká: od roku 2027 do roku 2031 budeme dělat přesně totéž co dosud. Hodiny se posunou v březnu dopředu, v říjnu dozadu. Hotovo. A přesto se kolem toho strhla bouře, jako by šlo o důchodovou reformu.
Pět let kopírování Bruselu vydávané za státnický čin
Současné nařízení č. 348/2021 Sb. pokrývá roky 2022 až 2026. Vyprší, a tak je potřeba nové. Evropská komise v březnu 2026 zveřejnila přesná data začátku a konce letního času pro dalších pět let. Ministerstvo práce a sociálních věcí dostalo úkol ta data přepsat do českého právního řádu. Od 10. července 2026 běží meziresortní připomínkové řízení. To je celý příběh.
Jenže z tohoto rutinního legislativního úkonu, srovnatelného s prodloužením smlouvy na dodávku toaletního papíru do úřadů, se podařilo vyrobit politické drama. Ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný veřejně hlásá, že střídání času je nepřirozený zásah do biologických rytmů a že Česko by mělo přejít na trvalý standardní čas. Zní to odvážně. Problém je, že to říká v momentě, kdy Praha nemá nejmenší pravomoc to jednostranně provést.
Paradox, který nikdo nepojmenuje
Směrnice 2000/84/ES o úpravě letního času platí. Nebyla zrušena, nebyla nahrazena, nebyla ani pozastavena. Návrh Evropské komise z roku 2018 na konec střídání času sice podpořil Evropský parlament, ale Rada EU se zasekla na otázce, kterou nedokáže zodpovědět žádný politik za odpoledne: jaký trvalý čas zvolit, aby to nerozbilo dopravu, energetiku a vnitřní trh dvaceti sedmi zemí?
A tak tu máme učebnicový případ politiky, která inscenuje rozhodnost tam, kde má domácí exekutiva manévrovací prostor zhruba velikosti krabičky od sirek. Šťastný může mluvit o chronobiologii do rána. Může citovat průzkumy, a ty jsou skutečně výmluvné: podle STEM/MARK je až 70 % Čechů pro konec střídání, průzkum NMS ukazuje 64 %. Jenže veřejná podpora není legislativní nástroj. Dokud platí unijní směrnice, kabinet řeší povinnost, ne přání.
Zmocňovací základ pro celou operaci je přitom rozkošně archaický: zákon č. 54/1946 Sb., o letním čase, jehož jediný paragraf vládu zmocňuje zavádět odchylku od středoevropského času. Osmdesát let starý zákon, který nikdo neměnil, protože je tak minimalistický, že prostě funguje. Vlády po desetiletí jen opakovaně vydávají pětiletá nařízení. Žádná velká přestavba, žádný historický zlom. Jen přepis harmonogramu.
Co vlastně zkoumá EU a proč to trvá věčnost
Kdo čeká, že Brusel problém vyřeší, měl by vědět, co se děje za zavřenými dveřmi. V říjnu 2025 Španělsko v Radě EU vyzvalo k obnovení jednání. Členské státy ale odmítly rozhodovat bez nové analýzy. Od února 2026 proto běží rozsáhlá dopadová studie, kterou zpracovává konsorcium firem Ecorys, Capgemini, Stratec a CE Delft. Má být hotová do konce roku 2026 a pokrývá deset implementačních scénářů: trvalý letní čas, trvalý zimní čas, celoevropské řešení, částečně harmonizované varianty i možnost nových časových hranic mezi státy. Posuzují se dopady na vnitřní trh, energetiku, dopravu i veřejné zdraví.
Jinými slovy: slavných 4,6 milionu odpovědí z veřejné konzultace roku 2018, kde 84 % respondentů chtělo konec střídání, nestačilo. Politická vůle se rozmělnila v okamžiku, kdy se ukázalo, že Portugalsko, Finsko a Polsko mají o „správném“ čase diametrálně odlišné představy. A tak se analyzuje znovu. Řečnická otázka se nabízí sama: kolik studií je potřeba, aby se dvacet sedm států dohodlo na tom, kolik je hodin?
Co to znamená pro vaše hodinky
Pro běžného člověka v Česku je výsledek pro rok 2026 jistý už teď. V neděli 25. října 2026 se ve 3:00 letního času hodiny vrátí na 2:00. Kdo má chytrý telefon, nemusí dělat nic. Kdo má analogové hodiny na zdi, posune ručičku. Stejně jako každý rok.
A pokud projde nové nařízení, a není důvod předpokládat, že neprojde, totéž se bude opakovat i v letech 2027 až 2031. Žádný trvalý letní čas. Žádný trvalý zimní čas. Jen pokračování režimu, na který jsme si zvykli, ať už ho milujeme, nebo nenávidíme.
Šťastného argumenty o biologických rytmech přitom nejsou nesmyslné; chronobiologové skutečně upřednostňují standardní čas. Ale důvodová zpráva k samotnému českému návrhu v tomto bodě podle dostupných informací elegantně lavíruje: uznává chronobiologické argumenty, zároveň konstatuje, že v českém kontextu chybí jednoznačný zdravotnický důkaz. Průhledný manévr, který umožňuje oběma stranám sporu tvrdit, že mají pravdu.
Komu to prospívá
Celý spor je laciný trik politického kalendáře. Téma o střídání času je dokonalá letní munice: každý mu rozumí, každý na něj má názor, nikdo kvůli němu nepadne. Politik, který se postaví „za obyčejné lidi a jejich biologické hodiny“, sklízí body, aniž by nesl odpovědnost za skutečné evropské řešení. Politik, který hájí „zodpovědný postup v souladu s unijním právem“, vypadá jako státník. Oba vyhrávají. Prohrává jen očekávání veřejnosti, že po osmi letech debat konečně přijde jasný konec.
Jediné, co má smysl sledovat, jsou dvě konkrétní věci: výsledek unijní studie na přelomu let 2026 a 2027 a to, zda se poté skutečně znovu otevře evropský legislativní proces. Všechno ostatní je okurková sezóna v nejčistší podobě; hluk bez obsahu, gesto bez důsledku, hodiny, které tikají dál přesně tak, jak tikaly předtím.