Statistika, se kterou se vláda nechlubí: Úroky za český dluh patří mezi nejvyšší v EU, a Babiš vesele rozhazuje dál
Česko si půjčuje dráž než Itálie, Řecko i většina eurozóny, a vláda mezitím schvaluje vyšší platy, štědřejší důchody a schodek 310 miliard korun.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické fikce, ve které stát platí za každou půjčenou korunu víc než země s dvojnásobným dluhem, a přesto se jeho premiér tváří, jako by peníze byly zadarmo. Andrej Babiš tuto fikci nepředvádí poprvé, ale tentokrát ji provozuje v prostředí, kde ji trhy čtou v reálném čase. Výnos českého desetiletého dluhopisu se podle dat Eurostatu a ECB pohybuje kolem 4,75 procenta. Průměr Evropské unie byl v květnu 2026 podle Eurostatu 3,73 procenta. Rozdíl jednoho procentního bodu zní nevinně, dokud si člověk neuvědomí, že stát letos jen na domácím trhu plánuje emitovat dluhopisy za 400 až 500 miliard korun a splatit dalších 423,6 miliardy. Pak už to není statistická kuriozita. Je to účet, který někdo zaplatí.
Jeden procentní bod za čtyřicet miliard
Říkat „Česko má nízký dluh“ je laciný trik, který zakrývá podstatu problému. Důležitá není jen výše dluhu, ale jeho cena. A ta je v českém případě mimořádně vysoká. Při celkovém státním dluhu kolem čtyř bilionů korun znamená rozdíl zhruba jednoho procentního bodu oproti unijnímu průměru přibližně 40 miliard korun ročně navíc. To je částka, za kterou by šlo postavit několik nemocnic nebo pokrýt roční rozpočet středně velkého ministerstva. V přepočtu na jednoho pracujícího člověka jde o zhruba 7 700 korun ročně, neviditelná daň, kterou nikdo neodhlasoval, ale všichni ji platí.
A nejde o jednorázový výdaj. Ministerstvo financí ve své strategii pro rok 2026 samo uvádí, že refinanční potřeby zůstávají enormní: stovky miliard korun ročně se převalují za nové sazby. Každá emise, každá aukce, každý nový dluhopis vstřebává aktuální tržní cenu. Čím déle zůstane česká prémie vysoko, tím víc se drahý dluh zapouští do rozpočtu jako plíseň do zdiva.
Průhledný manévr: utrácet a tvářit se zodpovědně
Vláda Andreje Babiše v lednu 2026 schválila rozpočet se schodkem 310 miliard korun a současně rozhodla o desetiprocentním navýšení platů pro vybrané zaměstnance ve veřejném sektoru. V programovém prohlášení pak slíbila zastropování důchodového věku na 65 letech, návrat štědřejší valorizace penzí a zavedení věkové valorizace po osmdesátce. Každý z těchto kroků sám o sobě může mít sociální opodstatnění. Dohromady ale vysílají investorům jednoznačný signál: tato vláda nemá v úmyslu utahovat opasek. Nikdy. Nikomu.
A právě tady se rodí onen rozpor, který by měl znepokojovat víc než samotná čísla. Ministryně financí Alena Schillerová ráda připomíná, že Česko má nejvyšší ratingové hodnocení ve střední a východní Evropě. To je pravda. Jenže rating je zpětné zrcátko, říká, kde jste byli. Trh se dívá dopředu. A dopředu vidí zemi, která roste tempem 1,8 procenta podle jarní prognózy Evropské komise, refinancuje stovky miliard ročně za drahé sazby a zároveň si dobrovolně rozšiřuje mandatorní výdaje. Kdo by do takového příběhu investoval s nadšením?
Řecko škrtá, Maďarsko se otáčí, a Česko?
Srovnání s jinými zeměmi EU je pro Babišovu vládu nepříjemné. Řecko, země, která se před patnácti lety stala synonymem fiskálního rozvratu, dnes podle prognózy Evropské komise vykazuje přebytky, klesající dluhovou trajektorii a robustní investice tažené evropskými fondy. Jeho dluh je pořád obrovský, ale směřuje dolů. Itálie má dluh přes 130 procent HDP, a přesto si půjčuje levněji než Česko, protože je v eurozóně, má hluboký a likvidní dluhopisový trh a Komise jí pro rok 2026 předpovídá deficit pod třemi procenty.
Nejpozoruhodnější je ale Maďarsko. Nová vláda Pétera Magyara po nástupu prosadila protikorupční balík, škrty platů politiků a zahájila jednání o odblokování více než 6 000 miliard forintů z evropských fondů. Výsledek? Průměrný výnos poslední aukce pětiletých maďarských dluhopisů v květnu 2026 klesl na 5,42 procenta, o 52 bazických bodů méně než v dubnu. Trh nečetl maďarské tiskové zprávy. Četl směr. A směr se mu líbil.
Polsko mezitím roste tempem 3,5 procenta, taženo spotřebou a investicemi z EU. Česko se svým 1,8 procenta vypadá vedle sousedů jako auto, které jede na ruční brzdě, a řidič právě přidal plyn.
Žádná brzda, žádný plán
Řečnická otázka, která visí ve vzduchu: existuje vůbec něco, co Babišovu vládu zastaví? Technicky ano, ministerstvo financí pracuje s limity refinančního a úrokového rizika, existují emisní plány a rozpočtové rámce. Jenže žádný z těchto nástrojů není automatická stopka na politické sliby. Jsou to mantinely, které vláda sama posouvá, kdykoli se jí to hodí.
Skutečná brzda přijde odjinud. Přijde ve chvíli, kdy se vyšší úrokové náklady plně přelijí do rozpočtu a začnou vytěsňovat všechno ostatní: investice do infrastruktury, zdravotnictví, vzdělávání. Přijde v podobě tvrdší volby, buď vyšší daně, nebo škrty ve službách, na které jsou voliči zvyklí. Střednědobý výhled ministerstva počítal s financovací potřebou přes 544 miliard v roce 2026 a přes 505 miliard v roce 2027. To nejsou čísla, která odpouštějí politickou nedbalost.
Cena za politickou fikci
Nejhorší na celém příběhu není to, že Česko má drahý dluh. Drahý dluh mají i jiné země a zvládají ho. Nejhorší je, že vláda drahý dluh aktivně zdražuje tím, že trhu ukazuje přesný opak toho, co by chtěl vidět: místo konsolidace expanzi, místo reforem sliby, místo disciplíny populismus. Investoři nepotřebují slyšet slovo „úspora“. Potřebují vidět čísla, která dávají smysl. A tahle čísla smysl nedávají.
Čtyřicet miliard korun ročně navíc. Sedm tisíc sedm set korun na každého pracujícího. To je cena, kterou Česko platí za to, že jeho premiér věří, nebo předstírá, že věří, že se dá donekonečna utrácet na dluh, aniž by někdo přinesl účtenku.