Martin Kuba s hnutím Naše Česko míří vysoko. Na Prahu a Brno si ale nevěří a boj vzdává předem
Hnutí registrované teprve pět měsíců chce být celostátní silou, ale dvě největší města vědomě přeskakuje. To není strategie, to je přiznání stropu.
Obsah článku
Když si politik pojmenuje stranu „Naše Česko“, měl by počítat s tím, že si někdo ověří, kolik z toho Česka opravdu pokrývá. Martin Kuba v červnu při představování ostravské kandidátky řekl nahlas to, co by jiný politik raději zametal pod koberec: o kandidátkách v Praze a Brně prý zpočátku ani neuvažoval, protože na to neměl čas ani lidi. K polovině srpna není veřejně oznámena kandidátka Našeho Česka ani pro pražský, ani pro brněnský magistrát. Hnutí, které má v názvu celou zemi, tak fakticky přenechává dvě největší města soupeřům, a tváří se, že je to v pořádku.
Ostrovy místo kontinentu
Podívejme se na mapu, kterou Naše Česko skutečně pokrývá. České Budějovice s primátorkou Dagmar Škodovou Parmovou v čele kandidátky, přes dvě desítky měst a obcí v Jihočeském kraji, Plzeň, Ostrava, šest měst v Karlovarském kraji, Havlíčkův Brod díky přeběhlé místostarostce z ODS, koaliční vstup do projektu Náš Hradec a spolupráce s hnutím MY Martina Netolického v Pardubickém kraji. V květnu Kuba mluvil o zhruba 80 kandidátkách, v červnu už o stovce.
Čísla rostou. Jenže vzorec je průhledný: hnutí se šíří tam, kde už má hotovou tvář, starostu, hejtmanské zázemí, přeběhlíka z ODS. Nikde nestaví od nuly v nepřátelském prostředí. A právě Praha s Brnem by byly tím nepřátelským prostředím, kde nestačí přetáhnout jednoho místostarostu a vyvěsit logo.
Pokora, nebo politická fikce?
Kuba svou absenci v metropolích rámuje jako zodpovědnost. Nechce prý kandidátky jen do počtu, nechce „jednoho radního v Praze nebo v Plzni“. Zní to rozumně, dokud si člověk neuvědomí, že jiné menší subjekty se tohoto testu nebojí. Motoristé v červnu představili lídry pro Prahu, Brno i Ostravu. Papírová kandidátka? Možná. Ale symbolicky říká: jsme tu, bijeme se o každý hlas. Kuba říká opak: nejsme tam, nemáme na to.
Problém není v tom, že to přiznal. Problém je v tom, co to přiznání odhaluje. Hnutí registrované 12. března 2026 nemá po pěti měsících existence infrastrukturu na to, aby obsadilo dvě klíčová bojiště české komunální politiky. A přitom mluví o celostátní ambici a horizontu sněmovních voleb 2029. To je rozpor, který žádné přerámování na „disciplinovanou racionalitu“ nezamaskuje.
Jihočeský model jako berlička i strop
Celý příběh Našeho Česka stojí na jedné premise: co funguje v jižních Čechách, může fungovat v celé zemi. Na oficiálním webu hnutí se opakuje jihočeský výsledek 47 % z krajských voleb 2024 jako důkaz, že Kubův přístup rezonuje. Sídlo hnutí je v Českých Budějovicích. Nejširší síť kandidátek je na jihu Čech. Nejsilnější tvář je jihočeská primátorka.
Jenže přenášet regionální úspěch do celostátní politiky je něco zásadně jiného než vyhrát krajské volby v kraji, kde vás lidé znají jménem. Praha má 1,3 milionu obyvatel, Brno 380 tisíc. Dohromady to je víc než celý Jihočeský kraj. Vzdát se těchto měst znamená vzdát se přístupu k zhruba pětině českých voličů, a to ještě předtím, než boj vůbec začal.
Čísla, která nepomáhají
Průzkumy sněmovních preferencí zatím Kubovu projektu nedávají víc než pozici pod hranicí zvolitelnosti. STEM v březnu naměřil 3,7 %, Kantar v dubnu 3,0 %, Median v květnu nejpříznivějších 4,5 %. Ani v jednom případě pět procent. Podpora přitom přichází převážně od bývalých voličů SPOLU; Kuba nesaje protestní hlasy, ale přetahuje pravý střed. Což je segment, který v Praze a Brně žije nejhustěji. A právě tam ho Naše Česko nechává bez nabídky.
Řečnická otázka se nabízí sama: může být hnutí relevantní celostátní silou, když vědomě rezignuje na města, kde se celostátní politika dělá? Může síť regionálních ostrovů nahradit skutečnou celoplošnou strukturu?
Přiznání, které říká víc než program
Kuba by mohl argumentovat, že komunální volby 2026 jsou jen první krok a že skutečný cíl leží v roce 2029. Jenže právě komunálky jsou v české politice testem organizační zralosti; kdo nedokáže postavit kandidátku v Praze, těžko přesvědčí voliče, že dokáže řídit zemi. Naše Česko zatím funguje jako franšíza jihočeského úspěchu, rozšiřovaná po jednom přeběhlíkovi a jedné koaliční dohodě. Na regionální projekt je to slušné tempo. Na „Naše Česko“ je to málo.
Kuba neřekl „Praha a Brno počkají“. Řekl „neměli jsme na to čas a lidi“. Upřímnost, která v české politice nemá konkurenci, a která zároveň prozrazuje, že název hnutí je zatím spíš aspirace než popis reality.