Naivita, nebo konečně opravdová politika bez lží? Martin Kuba chce ve volbách vsadit na nepopulární sliby
Martin Kuba prodává voličům odvahu, kterou zatím nedoložil jediným číslem.
Obsah článku
Jihočeský hejtman a předseda hnutí Naše Česko vstoupil do léta 2026 s rétorikou, jakou česká politická scéna slyší jednou za dekádu: stát vám nezaručí šťastný život, důchody neporostou donekonečna, připravte se sami. Zní to osvěžujícně uprostřed krajiny, kde se politici předhánějí v tom, kdo přislíbí vyšší valorizaci. Jenže mezi tvrdým slovem a hotovou reformou leží propast, a Kuba v ní stojí zatím bos, bez parametrů, bez programu, s termínem představení, který už jednou posunul.
Tvrdá slova, měkký detail
Říct voličům, že stát nemá garantovat nekonečně rostoucí penzi, vyžaduje buď politickou sebevražednou tendenci, nebo promyšlený kalkul. U Kuby jde zjevně o to druhé. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS z 8. srpna 2026 formuloval tři teze: stát definuje základní důchodový nárok, nad něj si každý spoří sám a lidé musí nést větší osobní odpovědnost za přípravu na stáří. Zní to jako program. Není to program. Je to směr, a v tom je zásadní rozdíl.
Programové teze měly být venku v polovině srpna. Pak se termín posunul na přelom srpna a září. Kuba tedy už měsíce mluví jazykem reformního politika, ale stále nedodal jedinou konkrétní cifru: kde bude strop státní garance, jak vysoký má být základní nárok, jaké daňové zvýhodnění dostane individuální spoření. Bez těchto parametrů je „nepopulární slib“ jen rétorická figura, efektní, ale prázdná.
Proti proudu, nebo mimo řeku?
Kubova pozice je zajímavá právě tím, čemu se vymyká. Babišova vláda jde v programovém prohlášení opačným směrem: strop důchodového věku na 65 letech, silnější valorizace podle inflace a poloviny růstu reálných mezd, věkové příplatky po osmdesátce, rozvoj dobrovolného pilíře. Stát jako garant. Kuba jako anti-garant. Rozdíl není v tom, zda má existovat spoření (na tom se shodnou všichni), ale v tom, jak silně má stát dál nést politickou odpovědnost za úroveň penze.
A právě tady začíná problém, o kterém Kuba nemluví. Dnešní český důchod se skládá ze základní výměry 4 900 korun a procentní části odvozené od příjmů a odpracovaných let. Minimální starobní důchod činí 9 800 korun. Kdo dnes bere třináct tisíc měsíčně a nemá z čeho spořit, tomu rétorika „připravte se sami“ nezní jako osvobození. Zní jako hrozba. Větší individuální odpovědnost bolí nejvíc ty, kteří nemají z čeho další odpovědnost nést. A politik, který chce říkat nepříjemné pravdy, by měl přiznat i tuhle: sociální cenu vlastního receptu.
Značka před strojem
Naše Česko je v létě 2026 víc značka než organizace. Do senátních voleb posílá čtyři kandidáty. V komunálních volbách nekandiduje v Praze, z velkých měst jen v Ostravě. Kuba sám říká, že projekt míří primárně na parlamentní volby 2029. Letošní podzim je zkouška stroje, ne bitva o moc.
Čísla to potvrzují. STEM v březnu naměřil 3,7 procenta, Median v květnu a červnu 4,5 procenta, těsně pod pětiprocentní hranicí. Regionálně přitom Kuba umí vyhrávat drtivě: v krajských volbách 2024 získala jihočeská ODS pod jeho vedením 47,5 procenta a 34 z 55 mandátů. Jenže přenést jihočeský fenomén na celostátní mapu je něco úplně jiného než obhájit hejtmanské křeslo.
Moderátor z CNN Prima NEWS Kubovi připomněl podobnost s ANO roku 2013: billboardy, nová značka, vymezení proti „starým strukturám“. Kuba se brání: nehraje politického nováčka, hlásí se k ODS minulosti, akcentuje NATO a EU. Jenže právě proto mu lze položit otázku, kterou si sám neklade: proč systémovou důchodovou reformu neprosadil, když byl uvnitř pravicové politiky? Odpověď „tehdy to nešlo“ je legitimní. Ale oslabuje sílu dnešního „teď to řeknu natvrdo“.
Ani anti-Babiš, ani pro-Babiš, a co tedy?
Kuba se odmítá právně vyjadřovat k Babišovu střetu zájmů, protože „není právník“. Současně říká, že v čele státu nemůže stát člověk, jehož střet zájmů omezuje stát v čerpání financí. Je to elegantní manévr: principiální distanc bez právního rizika. Jenže právě tato opatrnost ho staví do pozice, která je pro voliče těžko čitelná. Není anti-Babišova fronta, není tichý spojenec, není neutrální pozorovatel. Je „věcný kritik“, kategorie, která v české politice historicky nemá stabilní voličskou základnu.
Spojení s bývalými sociálními demokraty jako Netolický navíc komplikuje ideový profil. Kuba to vysvětluje pragmaticky: shodli se v krajské praxi, nejde o ideologii. Stanovy hnutí skutečně mluví o přesahu přes tradiční pravo-levé dělení. V praxi to ale znamená, že Naše Česko je zatím spíš koalice regionálních manažerů než ideová formace, a právě od ideové formace by člověk čekal hotový důchodový model, ne jen směr.
Test, který ještě nic nedokazuje
Kubův experiment má jednu nespornou hodnotu: v české politice roku 2026 je vzácné slyšet politika, který nahlas řekne, že stát nemůže všechno. Problém není v tom, co říká. Problém je v tom, co neříká: kolik to bude stát ty, kteří si nemohou dovolit spořit, kde přesně bude hranice státní garance a proč by mu měl věřit volič, který totéž neslyšel, když Kuba seděl v ODS.
Nepopulární slib bez parametrů není odvaha. Je to upoutávka na reformu, která možná přijde v roce 2029. Možná.