Důchody od pár korun až po čtvrt milionu: Spravedlnost penzijního systému je iluze, realita mnoha seniorů je krutá
Český důchodový systém dokáže jednomu člověku vyplácet přes čtvrt milionu měsíčně a jinému poslat složenku na pár stokorun. A obojí nazývá spravedlností.
Obsah článku
Tohle není chyba v matrice. Je to výsledek pravidel, která si stát sám napsal, sám novelizoval a sám odmítá pojmenovat jako problém. Politici mluví o průměrném důchodu, o valorizacích, o záchranných sítích, a mezitím systém tiše legitimizuje rozpětí, které by v jakékoli jiné veřejné službě vyvolalo skandál. Jenže důchody nejsou sexy téma. Tabulky ČSSZ čte málokdo. A právě na to celá konstrukce spoléhá.
Čtvrt milionu není nadsázka, je to účtenka za staré hříchy
Ke konci roku 2025 činil nejvyšší vyplácený starobní důchod v Česku 249 674 Kč měsíčně, potvrdila to přímo mluvčí ČSSZ Jitka Drmolová pro Novinky. Po lednové valorizaci 2026 specializované weby dopočítávají částku na 256 285 Kč. Čtvrt milionu. Měsíčně. Z průběžného systému, který se za první pololetí 2026 propadl do minusu 3,32 miliardy korun.
Jak je to možné? Protože starší pravidla výpočtu ještě umožňovala promítnout do penze mimořádně vysoké příjmy. Před zastropováním vyměřovacího základu v roce 2008 a před tvrdším ořezáním redukčních hranic systém jednoduše řekl: vyděláváš hodně, dostaneš hodně. Dnes už taková penze nově vzniknout nemůže, nad 195 868 Kč osobního vyměřovacího základu se v roce 2026 nezapočítá ani koruna. Jenže starý nárok nikdo nezrušil. Valorizuje se dál. Rok co rok.
Ve statistice ČSSZ k 31. 12. 2025 figuruje pouhých 102 starobních důchodů v pásmu nad 70 000 Kč. Početně jde o raritu. Symbolicky jde o výsměch každému, kdo se po celoživotní práci vejde pod dvanáct tisíc.
Stokorunové důchody: systémový produkt, ne okrajový úlet
Na opačném konci spektra sedí lidé, jejichž český důchod činí desítky nebo stovky korun. ČSSZ to sama výslovně přiznává: při krátké české době pojištění a sčítání zahraničních dob může dílčí důchod klesnout na pár set korun. Mechanismus je prostý, každý stát platí jen „svůj“ díl kariéry. Kdo odpracoval v Česku pět let a třicet v Německu, dostane od české správy zlomek teoretického důchodu. Formálně korektní. Lidsky absurdní.
A nejde jen o expatrioty. Pod hranicí 12 000 Kč měsíčně pobíralo ke konci roku 2025 přes 61 000 starobních důchodů. Pod 13 000 Kč téměř 79 000. Přesný počet lidí pod novou minimální hranicí 9 800 Kč stát veřejně nerozpadá jemněji než po tisícikorunách; podle pásmové statistiky jde o 28 000 až 37 000 vyplácených penzí. Že přesné číslo neznáme? To není náhoda. To je způsob, jakým se o chudobě nemluví.
Reforma, která opravuje budoucnost a ignoruje přítomnost
Od ledna 2026 platí minimální starobní důchod 9 800 Kč. Politicky to zní jako záchranná síť. Technicky to znamená, že stát konečně uznal existenci problému, který ignoroval dekády. A i tak jde o částku, za kterou v Praze nezaplatíte ani nájem garsoniéry.
Dnešní pravidla jsou k novým vysokopříjmovým důchodcům přísná: první redukční pásmo se nově počítá jen z 99 %, druhé z 26 %, nad druhou hranicí nula. Podle OECD činí náhradový poměr u vysokopříjmových Čechů 41,5 %, zatímco u nízkopříjmových 89,7 %. Systém je tedy dnes silně redistributivní. Jenže redistribuce směrem dolů neznamená důstojnost, znamená jen, že bohatí novodůchodci dostanou méně. Ti chudí pořád nedostanou dost.
A staré extrémy? Ty žijí vlastním životem. Ústavní soud sice v minulosti donutil zákonodárce přepsat pravidla, protože pokles relace důchodu ke mzdě u vyšších výdělků označil za nepřiměřený. Ale nález se týkal budoucích výpočtů. Historicky přiznané penze zůstaly nedotknutelné.
Průměr jako politická fikce
Celý veřejný diskurz o důchodech stojí na průměru. Průměrný důchod roste, valorizace kompenzuje inflaci, systém funguje. Jenže průměr je v populaci s rozpětím od stokorun po čtvrt milionu statisticky bezcenný údaj. Je to číslo, které nikoho nepopisuje a všechny uklidňuje.
Skutečný obraz je schovaný v pásmových tabulkách, které ČSSZ publikuje v PDF souborech bez jakéhokoli komentáře. Žádná tisková zpráva neříká: „Máme desítky tisíc lidí pod dvanácti tisíci.“ Žádný ministr nepřizná: „Valorizujeme i důchod za čtvrt milionu, protože zákon jinak neumí.“ Nejde o spiknutí. Jde o pohodlnou mlhu, ve které se dá vládnout bez nepříjemných otázek.
Kdo chce vědět, na čem skutečně je, může si otevřít informativní výpis konta na ePortálu ČSSZ; najde tam evidované doby pojištění, vyměřovací základy od roku 1986 i případné mezery, které mohou jeho budoucí penzi srazit na zlomek očekávání. Většina lidí to neudělá. A právě na to systém spoléhá.
Spravedlnost, která umí být krutá oběma směry
Nejsilnější obžaloba českého penzijního systému nespočívá v tom, že je málo solidární, ani v tom, že je příliš solidární. Spočívá v tom, že dokáže být obojí najednou: přísný k budoucím vysokopříjmovým důchodcům a bezmocný vůči starým extrémům i novým mikropenzím. Pravidla se mění, ale jejich důsledky se vrství jako geologické vrstvy: každá éra zanechala vlastní nespravedlnost a žádná reforma tu předchozí nesmazala.
Systém, který současně vyplácí 256 tisíc jednomu člověku a pár stovek jinému, není spravedlivý ani nespravedlivý. Je lhostejný. A lhostejnost maskovaná jako pravidla je to nejhorší, co stát svým občanům může nabídnout.